Březen 2006

Visuté zahrady Semiramidiny

29. března 2006 v 13:13 | Judyth |  7 divů světa
Nacházely se v zemi, kde byl podle bible pozemský ráj, v pohádkové zemi, kterou známe z Tisíce a jedné noci; v jejím hlavním městě, v Babylónu, který zmizel z povrchu země, když se stavěly základy Říma, ale znovu povstal v nemenší nádheře, aby se nakonec změnil v příbytek zvířat a cíl archeologů. Babylón disponoval i dalšími stavebními skvosty, které by mohly aspirovat na zařazení mezi divy světa - byla to monumentální Mardukova cesta, trojité babylónské hradby a babylónská věž.

Tato země měla mnoho jmen ve své historii, ale jedno jí trvale zůstává - Mezopotámie. Dali jí ho Řekové a znamená Meziříčí, podle její polohy mezi Eufratem a Tigridem. Tyto řeky se dnes asi 150 kilometrů před ústím do Perského zálivu slévají ve veletok Šatt el-Arab. Ve starověku ústily každá zvlášť a moře zasahovalo asi o 100 kilometrů hlouběji do pevniny.

Když Hérodotos toto město navštívil, bylo už jen odleskem své moci a slávy. Roku 539 př. n. l., tedy necelých sto let před Hérodotem, do něj s velkou armádou vstoupil perský král Kýros a zbavil posledního novobabylónského vládce trůnu. Novobabylónská říše byla pouhým stínem říše starobabylónské - dávno zničené nájezdníky ze severu a přičleněné pak k asyrské říši. A také starobabylónská kultura byla dědičkou kultury ještě starší, jejíž kořeny sahají až k dobám, ze kterých se nám zachovaly první historické zprávy o lidském pokolení.

Za největší div se ve starověku považovaly visuté zahrady Semiramidiny. Ne hradby, které byly jen gigantické, ne věž, která byla jen kolosální, ne Mardukova cesta, která byla jen monumentální, ale dílo, které se honosilo všemi těmito přívlastky a kromě toho i "rozkošnou líbezností". V novověku se tyto zahrady, podobně jako bájná Trója, považovaly za výtvor básnické fantazie. Svůj díl na tom má i zachovaný podrobný životopis Semiramis od Ktésia (řecký dějepisec, žijící kolem roku 400 př. n. l., osobní lékař perského krále Artaxerxa II.), který pak téměř doslovně zopakoval Diodóros Sicilský (řecký historik z 1. století př. n. l.), kde je líčena jako polomytická postava.

Za dávných dob bylo v Sýrii město Askalón a u něho hluboké jezero, na jehož břehu měla chrám bohyně Derketa, svým fyzickým vzhledem ryba s lidskou hlavou. Bohyně lásky na ni zanevřela a způsobila, že se zamilovala do obyčejného mladíka z lidského plemene. Když se pak Derketě narodila dcera, ze zlosti nad svým nerovným svazkem mladíka zabila a vrhla se do moře. Děvčátko zachránili holubi, křídly je zahřívali, v zobáku mu nosili mléko, a později sýr. Pastýři, kterým byly podezřelé vyklované dírky v jejich sýrech, holuby sledovali a našli překrásné dítě. To odnesli ke královskému dobytčímu inspektorovi Simovi. Ten holčičku přijal za svou, dal jí jméno Semiramis - což v syrštině znamená holubice - a vzorně ji vychoval. Jako panna vynikala krásou nad všemi pannami a není tedy divu, že si ji při služební cestě do tamějšího kraje všiml Onnés, první královský rádce a nejvyšší inspektor, a zamiloval se do ní. Požádal o její ruku, učinil ji svou právoplatnou manželkou a odvedl ji do Ninive, kde mu dala dva syny.

Pak začala válka se sousední Baktrií a s ní i strmý vzestup Semiramidiny kariéry. Do vlasti přicházely zprávy o mnoha vítězstvích, jen hlavní město nepřítele stále odolávalo. Onnés, který se výpravy účastnil a vzhledem ke své funkci toho asi na práci moc neměl, si do pole pozval svou krásnou a moudrou ženu. Nejdříve si dala ušít šaty na cestu, ale nebyly to šaty jen tak ledajaké. Za prvé byly tak elegantní, že jejich střih později určil módu celé tehdejší společnosti a za druhé byly ve stylu, který bychom dnes nazvali unisex, protože se nedalo poznat, zda je v nich muž nebo žena.

Po příjezdu na frontu Semiramis prozkoumala situaci a zjistila, že král Ninos vždy útočí na slabší stranu opevnění, což sice odpovídalo taktickým zásadám, ale Semiramis jako žena nebyla zatížena odbornými znalostmi válečníků. Vybrala si dobrovolníky a zaútočila na silnější stranu opevnění, kde bylo jen málo obránců. Využila momentu překvapení, lehce je přemohla a donutila město ke kapitulaci. Král obdivoval její udatnost. Nejdříve ji hojně obdaroval, pak se do ní pro její krásu zamiloval a přemlouval jejího manžela, aby mu ji dobrovolně odstoupil a výměnou za ni mu nabízel svou dceru Sosanu. Když se však Onnés tvářil neochotně, pohrozil mu král Ninos, že mu dá vypíchnout oči, protože je slepý k rozkazům svého pána. Onnés, sžíraný strachem z hrozeb a láskou k manželce, se z toho zbláznil a oběsil se. To byla cesta, kterou se Semiramis dostala ke královské hodnosti. Ninos jmenoval v Baktrii loutkovou vládu, zabezpečil své hranice a vrátil se do Ninive, kde mu Semiramis porodila syna Ninia.

Po králově smrti převzala moc sama a nikdy se již neprovdala, ač se o ni ucházelo mnoho princů z Ninive. Rozhodla se převýšit slávu svého manžela a založila na Eufratu nové město Babylón, postavila kolem něj hradby a přes řeku most - to vše za jediný rok. Potom v okolí vysušila močály a ve městě postavila velkých chrám s věží, kde Chaldejci konali pozorování hvězd. Dala zhotovit Mardukovu sochu, postavila mnoho jiných chrámů a měst, a pak se vydala do války proti Médii. Odtud se pak vypravila do Persie, potom do Egypta, Libye a Etiopie a všude slavně zvítězila. Pouze v Indii se jí nedařilo, ztratila tři čtvrtiny armády a po zranění ramene, které jí způsobil šíp, se vrátila do Babylónu, kde se objevila nebeská znamení, že ve válce nemá pokračovat. Dále již vládla v míru. Když její syn usoudil, že Semiramis již vládne dost dlouho, pokusil se ji za pomoci jednoho eunucha připravit o život. Semiramis byla dosti moudrá na to, aby pochopila, že největší umění velkého herce je včas odejít ze scény a odevzdala vládu synovi. Pak vyšla na balkón, změnila se v holubici a odletěla rovnou do nesmrtelnosti.

Zachovala se i realističtější verze Semiramidina životopisu. Podle řeckého spisovatele Athénaia z Naukratidy byla původně "bezvýznamnou dvorní dámou u kteréhosi asyrského krále", ale přitom "velkou krasavicí, která svým půvabem získala královu lásku". Když se s ní oženil, "přemluvila ho, aby jí na pět dní přenechal vládu. Jakmile se chopila žezla a oděla se do královského roucha, uspořádala velkou hostinu, na které získala vojevůdce a všechny hodnostáře pro své úmysly; den poté se už dala lidem a urozenými muži oslavovat jako královna a svého manžela uvrhla do vězení. Tak se dostala odvážná a podnikavá žena na trůn a udržela se na něm do vysokého věku, přičemž dokázala mnohé velké činy".

Semiramis byla historickou osobou a její jméno známe ze seznamů asyrsko-babylónských králů ve formě Šammuramat. Kromě ní se zachovaly zmínky o několika dalších Semiramidách. O jedné z nich Hérodotos píše, že žila o pět lidských věků dřív než druhá babylónská královna Nitókris, tj. v polovině 8. století př. n. l. Jiní dějepisci nazývají Semiramidou Atossu, dceru a spoluvládkyni krále Belocha z konce 8. století př. n. l., další pak Nitókris, manželku krále Nabukadnesara II.

Semiramis je řecké jméno asyrské královny Šammuramat, původem z Babylónie, manželky krále Šamšiadada V. Po jeho smrti vládla za nezletilého syna (809 - 806 př. n. l.), potom spolu s ním. Podle jedné verze dala visuté zahrady v Babylóně, patrně střechovité konstrukce s umělým zavlažováním, sama postavit; podle jiné je dal zbudovat její manžel, protože se jí stýskalo po horách jejího dětství. Zdá se však, že dílo je pozdějšího původu, ze šestého století př. n. l., z doby vlády Nabukadnesara II.

Muž, který je vykopal, se jmenoval Robert Koldewey (1855 - 1925). Narodil se v Blankenburku, studoval architekturu, archeologii a dějiny umění v Berlíně, Mnichově a ve Vídni, pak obeplul a prozkoumal Řecko, zkusil archeologické štěstí na ostrově Lesbos, v sicilském Selínúntu a v Sýrii. Byl by se rád věnoval archeologii, ale protože musel z něčeho žít, přijal místo učitele na průmyslové škole a přednášel tam - kanalizaci. Z tohoto zaměstnání a z přípravy knihy o dějinách kanalizace ho vytrhla nabídka ředitele berlínských muzeí, aby zabořil rýč do trosek Babylónu. Přijal a 1. března 1899 začal v městě kopat. Kopal devatenáct let a vynesl Babylón z mlhy biblických legend do světa skutečnosti.

Jednoho dne pod pětimetrovým nánosem hlíny a suti na pahorku Kasru, který v sobě skrýval trosky "Jižní pevnosti" s královským palácem, objevil Koldewey klenby - první klenby, které se do té doby v Mezopotámii objevily. Sloupy, které klenby podpíraly, byly z kamene, což byla další zvláštnost, neboť kámen byl v mezopotámské architektuře vzácností - stavělo se z pálené hlíny. Do třetice našel stopy po hluboké zděné studni s jakousi trojitou spirálovitou šachtou. Štěstím bylo, že se Koldewey zabýval i dějinami kanalizace, jinak kdo ví, zda by se na účel stavby přišlo. A tento architekt, básník, archeolog a historik kanalizace (kombinace, která se snad vyskytla jen u jednoho člověka na světě), muž, kterého pověřila berlínská muzea vykopávkami, přišel na myšlenku, že by se snad mohlo jednat o legendární visuté Semiramidiny zahrady.

Takto zahrady popisuje Strabón, řecký historik a zeměpisec (64 nebo 63 - cca 21 př. n. l.): "A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra", tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky."

Ale celá krása Babylónu, všechny jeho divy se proměnily v trosky. Neučinil tak žádný dobyvatel, město zemřelo přirozenou smrtí, před níž jej neochránily ani impozantní hradby, pro tehdejší techniku prakticky nedobytné. Za Alexandra Velikého byl Babylón ještě půlmiliónovým městem, za Seleukovců v něm bydleli potomci "vládců čtyř stran světa", za Parthů potomci jejich služebníků, za Sasánovců ubozí rolníci a pastevci a za bagdádských kalifů tu přespávali jen kočovní beduíni. Po příchodu Turků se Babylón změnil v trosky, jejichž zbytky se používaly jako sklad volně dostupného stavebního materiálu až do moderní doby.

I když jiné stavby překonávaly visuté zahrady velikostí a nákladností, visuté zahrady nad nimi vynikaly originalitou, jedinečností, technikou, odvážností stavby a důmyslností čerpacího zařízení a v neposlední řadě také krásou. Irácká Památková správa dala roku 1964 Semiramidiny visuté zahrady v Babylónu rekonstruovat, po postavení základů však práce pro nákladnost přerušila.

Artemidin chrám v Efesu

29. března 2006 v 13:11 | Judyth |  7 divů světa
Úvodní slova si vypůjčím od Filóna: "Chrám Artemidy Efeské je jedinečným příbytkem bohů na zemi. Kdo ho jednou spatřil, přesvědčil se, že nebe a země si tu vyměnily místo a že svět nesmrtelných bohů se tu přestěhoval z nebe na zem." Tak začíná spisovatel popis stavby - bohužel je to poslední strana jeho knihy, která se nám zachovala, takže při rekonstrukci podoby Chrámu musíme vycházet z jiných zdrojů.

V Efesu vzniklo první větší město asi v 12.nebo 13.století před n.l. Výstavným městem se Efesos stal tak asi v 8.-7.století před n.l. a spolu s Milétem a Halikarnássem stál v čele hospodářského i kulturního rozvoje Řecka - Athény ještě zdaleka nebyly tak vpředu jako za "zlaté doby." Někdy kolem roku 650 před n.l. svrhli Efesané posledního krále a nastolena byla tyranida. O sto let později si Efesos fakticky podmanil lýdský král Kroisos, ale ponechal mu velkou samostatnost. Po jeho porážce Peršany ovládli vítězové i Efesos, ale po porážkách u Salamíny a Platají získal Efesos opět samostatnost. Nakrátko, neboť za peloponéské války padl opět do rukou Persie. Vysvobození přinesl až Alexandr Veliký roku 334 před n.l. Ve válkách mezi diadochy padl Efesos do rukou Lýsimacha, vládce Pergamského království. Rok 41 před n.l. znamenal definitivní konec samostatnosti - stal se hlavním městem římské provincie Asia. Tolik odbočka k dějinám Efesu.

Chrám Artemidy stál v Efesu už od prehistorických dob. Víme, že v 8.století před n.l. stála nedaleko dnešních zbytků chrám, nevelká svatyně s dřevěnou sochou bohyně. O něco později, nejpozději začátkem 7.století před n.l. pak Efesané tuto svatyni přestavěli a zvětšili adekvátně k rozvoji celého města. Ten by asi sloužil dlouho, ale objevil se v něm zdroj podzemní vody a Efesané se rozhodli vybudovat zcela nový, velkolepý chrám. Ten museli samozřejmě vybudovat znova od základů, žádná přestavba stojícího chrámu nebyla možná. Nevybrali jako Athéňané za staveniště akropolis, ale místo kousek na východ od Efesu.

Architekty nové stavby se stali dva věhlasní stavitelé z Kréty - Chersifrona z Knóssu a jeho syna Metagena. O tom aspoň píše Strabón, Vitruvius zmiňuje jen prvního. Je docela dobře možné, že Metagenés přijel později, navíc délka stavby se "trochu" prodloužila - trvala nakonec 120 let. O době začátku stavby kolují značně rozporuplné zprávy, spokojme se tedy s datem cca 550 před n.l.

Příbytek bohyně byl 110 metrů dlouhý a 55 metrů široký, lemovaný po obou stranách dvouřadým sloupovím, uprostřed kterého stála vlastní svatyně. Dvě řady po osmi sloupech vysokých prý 18 metrů zdobily čelo chrámu a dvakrát dvacet sloupů bylo vidět při pohledu ze strany (Parthénon měl a má 8/17 sloupů). Vlastní chrám byl třídílný; osm sloupů neslo přední dvoranu, osmnáct hlavní síň a čtyři zadní místnost. Celkem podpíralo chrám 125 sloupů (pokud to někdo počítal a nevychází mu to, nechť připočítá jeden sloup, který stál za sochou Artemis). Tyto sloupy nebyly z vápence jako normálně, ale z prvotřídního mramoru. Druhou zvláštností sloupů pak byla jejich forma, zvláště výzdoba hlavic. Efeská svatyně se stala první velkou stavbou, která opustila strohý dórský sloup, a použilo se v ní lehčích a ozdobnějších sloupů, které dostaly jméno iónské. O typech sloupů si však předčtěte v článku o architektuře. Šestadvacet ze sloupů bylo ozdobeno téměř dvoumetrovými reliéfy vynikající kvality. Stejně dobrá byla práce tvůrců na tympanonu, tedy velkém trojúhelníkovitém štítu nad předním a zadním sloupovím. Vrchol tohoto štítu stál ve výši 25 metrů nad zemí a ještě na něm stálo obrovské mramorové sousoší, o němž si myslíme, že představovalo Artemis s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Na rozích střechy byli čtyři mramoroví býci v nadživotní velikosti. V samém srdci chrámu pak stál oltář s cedrovou sochou bohyně. Sochařsky stejně jako architektonicky představovala stavba vrchol. V soutěži o jistou sochu se utkal mistři jako Feidiás, Krésilos a Polykleitos z Argu, který nakonec vyhrál a muselo to být jistě skvělé dílo, když porazilo návrh Feidia. Ale bohužel se nezachovalo.

Když pak architekti Paionios Efeský a Démétrios dílo někdy koncem pátého století před n.l. dílo dokončili, stál na slunci skutečný div světa, vrchol stavitelské i sochařské dovednosti Řeků. Přesné datum dokončení neznáme, ale je jisté, že chrám stál nepoškozen jen asi půl století. Podle antických autorů byl chrám zničen ohněm, který prý založil Hérostratos, aby se stal slavným (a podařilo se mu to) v ten samý den, kdy se v daleké Makedonii narodil Alexandr III., později Veliký. Což se stalo 21.7.356 před n.l. Našlo se však více autorů, kteří pochybují, že by jeden člověk dokázal zapálit tak velký chrám. Každopádně dílo několika generací špičkových umělců bylo v podstatě zničeno.

Spásu přinesl Alexandr. Když dobyl Malou Asii, přikázal svému dvornímu architektovi Deinokratovi chrám obnovit. Ten obkreslil původní plány, protože na nich nebylo co zlepšit. Opět začaly práce - Efesané odmítli nabídku Alexandra, že zaplatí veškeré práce, když Efesané umístí desku s jeho jménem na chrám. Obnovu sloupů vedl slavný sochař Skopás, který se podepsal i na pracích na jiném divu světa - Mauzoleu v Halikarnássu. Praxitelés, další skvělý umělec pak měl vyzdobit oltář a tak vzniklo dílo, které se mohlo směle postavit vedle dřívějšího chrámu zničeného ohněm. Stavba byla dokončena až dlouho po Alexandrovi - roku 250 před n.l. Pak na půl tisíciletí chrám nerušeně stál a byl autoritou i pro Římany. Za jejich vlády se každý místodržitel provincie Asia musel před nástupem do funkce poklonit bohyni Artemis v Efesu a nesměl se dotknout žádného zločince, který by zde hledal spásu.

Pak přišli Gótové a chrám vyplenili. Efesané jej prý ještě obnovili. Dekrety císařů Theodosia I.a II.o zavření pohanských chrámů a jejich zbourání (v letech 383 a 426) pak znamenaly zkázu i pro slavný div světa. Jeho vykonavatelem se stalo zemětřesení, které chrám zpustošilo důkladněji než Gótové.

Když pak roku 1863 přijel do Efesu Angličan J.T.Wood, našel u řeky Kaystru jen rumiště Efesu a Chrám zmizel úplně. Trosek bylo v Efesu obrovské množství, protože město od antických dob prakticky zaniklo přirozenou smrtí a Wood začal v městě kopat. Celkem 11 let pak Angličan v městě kopal a nakonec našel roku 1869 po nevýslovné smůle i trosky Chrámu. Další dva roky trvalo než kopáči odstranili šestimetrové nánosy bahna a na zbytky Chrámu mohlo po dvanácti stoletích zasvítit slunce. Do města se pak Angličané vrátili ještě roku 1904, Rakušané zde kopali 1896 - 8 a poté za druhé expedice v letech 1898 - 1913. Dnešní Chrám znamená jen obdélník o rozměrem 110x55 metrů a zbytky schodiště.

Mauzoleum v Halikarnássu

29. března 2006 v 13:09 | Judyth |  7 divů světa
Město Halikarnássos je nejjižnějším z dlouhé řady velkých a slavných maloasijských řeckých měst (nepočítáme-li Knidos, který původně ležel na ostrově a teprve později ho spojili s pevninou). Tato řada začíná na severu Trójou, pokračuje pak Larisou, Pergamem, Kýmou, Fókaiou, Smyrnou, Klazoménami, Kolofónem, Efesem, Magnesií, Priénou, Milétem, Mylasou a končí právě v Halikarnássu. Právě zde stál asi nejvelkolepější náhrobek západního světa, pátý div světa...

Halikarnássos je původem dórským městem podobně jako Sparta, Megara nebo Korint. Psal o něm slavný Vitruvius, proto můžeme posloužit dobovou citací: "Svou polohou se podobá okrouhlému hledišti divadla. Dole podél přístavu se rozkládá náměstí, v poloviční výšce okrouhlého prostoru a přetínajícího jej pásu vede velmi široká třída, uprostřed které stojí Mauzoleum v tak vynikajícím provedení, že se počítá mezi sedm divů světa. Ve středu nejvyššího místa je svatyně Áreova s obrovskou sochou... Na pravé straně nejvyššího místa je svatyně Afroditina a Hermova přímo u pramene Salmakidina... Jako je v její pravé části Afroditina svatyně a zmíněný pramen, tak je v jeho levé části královský palác, který si dal král Maussóllos (jak zní přesný přepis jeho jména) podle vlastních plánů postavit. Napravo od něho je výhled na náměstí, přístav a celý okruh hradeb, na levé straně dole je tajný přístav, ukrytý pod horami tak, že nikdo nemůže pozorovat a poznat, co se v něm děje, kdežto král může dávat svým veslařům a vojákům z paláce rozkazy, aniž se to kdo doví.

Podoba města se nám tedy zachovala poměrně dobře, i když až díky Římanovi. O historii se totéž říct nedá. Je to obrovský paradox, neboť právě v Halikarnássu se narodil otec dějepisu Hérodotos a ještě jeden poměrně známý dějepisec, Dionýsios Halikarnásský, žijící na přelomu letopočtu. Město však dopadlo jak kovářova kobyla chodící bez podkov. A tak musíme složitě rekonstruovat...

Město bylo snad založeno Dóry ještě před velkou kolonizací, zhruba v desátém století před n.l., takže je jednou z nejstarších maloasijských osad. Původní osadníci, Kárové čili Lelegové, postupně splynuli s Řeky. V šestém století před n.l. vzkvétající město vstoupilo do hexapole, tedy spolku šesti měst (Halikarnássos, Lindos, Iálýsos, Kameiros, Kós a Knidos), který měl mimo jiné i společný chrám zasvěcený Apollónovi. Protože však město postupně podléhalo iónských vlivům, bylo z tohoto dórského spolku pod náboženskou záminkou neznámo kdy vyloučeno.

Tak se dostáváme k prvnímu jasnému datu v dějinách města - roku 540 před n.l. jej podmaňují Peršané, kteří si Halikarnássos udrželi i v době zmatků po smrti Kýra a Kambýsa. Když se pak roku 480 před n.l. vypravil Xerxés do Řecka, podporovalo ho i halikarnásské loďstvo, které však utrpělo těžké ztráty u Salamíny. To natolik podkopalo pozici místních vládnoucích vrstev, že se proti nim vzbouřili Řekové a Halikarnássos roku 477 před n.l. získal nezávislost. Vstoupilo do Délského spolku, kde vytrvalo i za peloponéské války. Po porážce Athén na Sicílii opět město upadlo pod perskou nadvládu, pod níž zůstalo až do roku 334 před n.l., kdy ho získává v průběhu své anabáze Alexandr Veliký.

Největšího lesku dosáhlo město právě v době druhé perské nadvlády. Nejvýznamnějším vládcem historie Halikarnássu je král Maussóllos vládnoucí v letech 377 - 353 před n.l. spolu se svou manželkou Artemísií. Neměli děti a jediným plodem jejich údajně veliké lásky bylo Mauzoleum.

Po Alexandrovi město ovládl jeho diadoch Ptolemaios, poté město převzali makedonští králové, od nich Attalovci. Roku 129 před n.l. přicházejí Římané a zahajují pozvolný úpadek Halikarnássu. Roku 1402 město získali rhodští rytíři, tehdy ještě stálo mnoho antických staveb včetně Mauzolea. Konečně roku 1522 dobyli město Sulejmanovi Turci.

Maussóllos si pochopitelně hodlal postavit hrobku odpovídající velikosti jeho života. Jeho hrobka se však stala něčím víc, stala se symbolem všech hrobek. S její stavbou začal ještě Maussóllos, dílo dokončila čtyři roky po jeho smrti jeho manželka Artemísia.

Mauzoleum udivovalo už svojí koncepcí. Bylo to jakési spojení zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu, jak nejlépe poznáte na rekonstrukcích stavby. Základem stavby byl obrovský podstavec z mramoru, jak se tradovalo. Ve skutečnosti ho stavitelé pouze mramorem obložili, jádro tvořil masivní kvádr z nepálených cihel. Podstavec měl obdélníkový tvar a podle Plinia měřil na severní a jižní straně 63 stop a celkový obvod činil 411 stop. Z toho můžeme snadno vypočítat, že délka delší strany činila asi 143 stop. Podstavec se tyčil do výšky 25 loket. V našich mírách to znamená kvádr o rozměrech 18,9 x 42,3 x 11,1 metru. Tyto rozměry se samozřejmě podle autorů dost mění, ale držme se těchto.

Na podstavci stál přímo chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu v podobě egyptské pyramidy, ma tom se prameny shodují. Mezi sloupy byla prý nádherná sochařská výzdoba a nalezené úlomky svědčí o tom, že byly dílem skvělých mistrů dláta. Konečně vrchol pyramidy byl ukončen plošinou, na které se tyčilo sousoší zobrazující Maussólla a Artemísii ve voze se čtyřspřežím (kvadrigou). Celková výška měla činit 46 metrů. Přesnou podobu Mauzolea však neznáme, nemáme zcela přesné podklady.

Plány tohoto divu světa zpracovali architekti Pýtheos a Satyros, kteří, kdyby žili o století dříve, by asi patřili k slavným mistrům, takto jsou dnes polozapomenuti. Kromě jejich nesporných schopností jim také přálo veliké štěstí, když pro jejich koncepci pracovali nejlepší umělci doby. Jména jako Skopás, Leócharés, Bryaxis nebo Praxitelés nejsou neznáma a právě jejich schopnosti proslavily tento hrob natolik, že se z něj stal div světa.

Skopás dostal při dělení stěn východní část horního chrámu. Zobrazil na ni boj Řeků s Amazonkami, starý, stokrát zpracovaný námět. A přestože byl námět tolikrát předtím zobrazen, dokázal Skopás, že není nadarmo skvělým mistrem. Právě Skopovu část máme nejlépe zachovanou, což nám trochu napomáhá odkrýt jeho osud, o kterém se však dočtete více v článku přímo o tomto mistrovi.

Zda východní stranu chrámu zdobil Timotheos nebo Praxitelés, nemůžeme podle dochovaných zbytků určit. Západní vlysy stvořil podle antických zpráv Leócharés, dvorní sochař Alexandra Velikého i jeho otce Filipa. Severní strana Mauzolea připadla losem Bryaxidovi, athénskému sochaři převážně náboženských motivů. Na těchto stranách byly podle antických zpráv zachyceny osudy Thésea, Pelopa a boje Kentaurů s Lapithy. Autory dalších soch pokrývá anonymita, byť i jejich dílo je skvělé. Sochy stojící úplně nahoře na Mauzoleu vytvořil podle antických autorů spoluarchitekt Mauzolea Pýtheos, dnes však více věříme v autorství Bryaxida.

Řekněme si ještě něco mál o dalších osudech tohoto divu světa. Přetrval věky, ale dnes ho už neuvidíme. Ve třináctém století našeho letopočtu (až!) jej poškodilo silné zemětřesení. O dvě století už bylo zničeno. Neměla ho na svědomí žádná přírodní katastrofa, ale lidé. Mauzoleum totiž padlo za oběť rhodským rytířům, kteří ho použili jako zdroj stavebního materiálu pro hradby pevnosti svatého Petra. Jeho pozůstatky vykopali vědci až v devatenáctém století...Oním mužem, který znovuobjevil tuto stavbu byl Angličan Charles Thomas Newton, archeolog a diplomat.

Feidiův Zeus v Olympii

29. března 2006 v 13:07 | Judyth |  7 divů světa
Socha Dia v chrámu v Olympii je považována za naprostý vrchol lidské schopnosti tvarovat kámen a kov. Socha Dia stála v Diově chrámu zhruba uprostřed posvátného okrsku Olympie. Stal se tak vlastně náboženským centrem celých olympijských her, které se konaly k poctě nejvyššího z bohů. Chrám sám o sobě byl velkolepý, ale skrýval v sobě mnohem větší poklad - div světa. Není divu, že jistý antický autor zanechal tuto větu: "Bylo by neštěstím zemřít a nevědět, jak vypadá Feidiův Zeus."

Diův chrám dodnes stojí, byť jeho více než dva metry široké sloupy už neunesou vlastní váhu. Zbytky chrámu jsou největším rumištěm na olympijské půdě. Proto musíme při popisu vycházet spíše z antických zpráv, byť třeba fragmentů výzdoby se zachovalo relativně mnoho. Chrám vznikl v letech 468 - 456 před n.l. Architekt Libón z Élidy jej umístil na vyvýšeninu v posvátném okrsku, takže se zdál poněkud vyšší než ve skutečnosti. Jeho dórské sloupy - šest na průčelích a deset na stranách - sahaly do výšky 10,5 metru, tedy stejně vysoko jako u Parthénonu. Ten vypadá mnohem lehčeji, neboť sloupy u Diova chrámu byly téměř dvakrát širší.

Přejděme k výzdobě štítů chrámu. Na západní straně zobrazili tvůrci boj Kentaurů s Lapithy. S tímto výjevem plným vzruchu, pohybu a dramatičnosti kontrastuje nehybné napětí sálající z východního štítu, kde je vyobrazena příprava souboje mezi Oinomaem a Pelopem. Na každém štítu se objevovalo po 21 postavách. Nad východním štítem, který stál nad vchodem se vznášela pozlacená socha Niké. Dvanáct metop pak zobrazovalo dvanáct hrdinských prací Hérakla. Je poněkud paradoxní, že mistry, kteří toto dílo vytvořili, neznáme. Pausaniás sice jména zaznamenal, ale nemáme kontrolu. Podle něj byl západní štít dílem Alkamenovým, východní Paióniovým.

Vnitřek chrámu byl rozdělen na tři oddíly stejně jako u naprosté většiny všech řeckých chrámů. Ve střední celle stál na dlažbě z červeného vápence obložené bílým mramorem černý vápencový kvádr - podstavec pro sochu Dia Olympského.

K tvorbě sochy si Éliďané pozvali Feidia. O něm si budete moci přečíst v sekci osobnosti. Jeho sochy se bez vyjímky ztratily a známe je jen z popisů a kopií, ale patřil k nejlepším umělcům, kteří kdy žili. O Zeus se pak stal jeho největším dílem. Feidiás dokončil toto dílo asi v roce 433 před n.l. a brzy ji přicházely shlédnout tisíce poutníků.

První věcí, která bezpochyby upoutala návštěvníka, byla kolosálnost sochy. Kallimachos uvádí, že socha měřila 37,5 stopy, trůn samotný pak 30 stop a podstavec 3 stopy - byla tedy vysoká asi 12,5 metru. Jiní autoři tyto rozměry potvrzují, další o něco málo snižují, ale i tak je nejmenší odhad výšky 9 metrů. Na tak kolosální sochu byl samotný chrám moc malý, o čemž referuje pro změnu Strabón.

Materiály použité pro tvorbu sochy byly těmi nejdražšími. Diovo roucho a vlasy byly ze zlata, nepokryté části těla vládce bohů ze slonoviny, trůn z cedrového dřeva vykládaného ebenem a znovu slonovinou. Jádro sochy bylo pochopitelně dřevěné, ale to zůstalo návštěvníkům utajeno v lesku krásy sochy.

Samotnou sochu považovali Řekové za dokonalý obraz Dia, ale také za pomník velikosti Hellady. Zeus seděl na trůně s vysokým opěradlem, z jeho tváře vyzařoval důstojný klid a vznešenost svrchovaného vládce nad bohy i lidmi, ve vlasech měl umístěn věnec olympijského vítěze. Přes levé rameno měl přehozen zlatý plášť posázený palmovými a liliovými lístečky, v pravé ruce držel sochu bohyně vítězství Niké, levou se opíral o vysokou berlu hellanodiků vykládanou drahokamy, na jejímž konci seděl posvátný orel. Výzdoba trůnu oslavovala především samotného Dia - postranní opěradla zdobily dvě sfingy, tři Charitky (bohyně půvabu a krásy) a tři Hóry - bohyně ročních období. Nohy trůnu nesly na ramenou čtyři další sochy Niké. Kromě těchto výjevů bychom našli i témata velebící Řecko - scény boje mezi Kentaury a Lapithy a hrdinské činy Hérakla a Thésea. Podnožka trůnu pak byla zdobena výjevy z bojů s Amazonkami. A konečně oslavovala výzdoba olympijské hry - osm závodníků symbolizovalo osm tehdejších disciplín her.

Feidiás na soše nepracoval sám, měl prý množství vysoce kvalifikovaných pomocníků, z nichž známe třeba Kolótea - sochaře a cizeléra a Panaina - autora malířské výzdoby chrámu, ale jejich jména vybledla v záři Feidiova jména a pro budoucí generace zůstal Zeus v Olympii dílem jediného člověka.

Osud sochy byl podobný jako u jiným divů světa, byť stála dlouho. Náboženské edikty Theodosiů znamenaly konec Olympie jako svatyně. Drahocenná socha pak byla převezena asi roku 394 do Konstantinopole, kde ji zničil oheň, snad roku 475. Socha zmizela. Navždy a beze stopy.

Maják na ostrově Faros

29. března 2006 v 13:06 | Judyth |  7 divů světa
V deltě bájné řeky Nil stával maják, zařazený mezi divy světa. Pyramidy, další egyptský příspěvek k divům světa na rozdíl od něj (a všech ostatních divů) stále stojí. Filón se o něm jako o divu světa nezmiňuje, podle zpráv starověkých a středověkých svědků byl prý vyšší než pyramidy. Maják postavil knidský architekt Sóstratos, stavební náklady činily 800 talentů. Jeho jméno dodnes žije jako součást slovní zásoby středomořských národů: Francouzi nazývají maják phare, Španělé a Italové faro, Řekové faros.

Egypt byl od roku 525 př. n. l. pod perskou nadvládou, ze které se pokoušel vymanit pomocí Řeků. Když se jí v letech 404 - 343 př. n. l. nakrátko zbavil, navázali jeho králové styky s řeckými státy. Po opětovném ovládnutí země Peršany zorganizovali Egypťané několik povstání, z nichž největší roku 383 př. n. l. utopila perská vojska v krvi. Definitivní osvobození z perské nadvlády přinesl až Alexandr Veliký. Když postupoval přes Foinikii a Palestinu do Egypta, postavil se mu na odpor pouze velitel pevnosti Gaza, po jejím dobytí se setkával už jen s obyvatelstvem, které ho vítalo. To, spolu s Alexandrovou válečnou pověstí, nejspíše vedlo k tomu, že perský místodržitel Mazakés mu vydal Egypt roku 332 př. n. l. bez boje. Kněží v memfidském chrámu boha Ptaha pak Alexandra korunovali podle starých tradic za krále a kněží Amonova chrámu v Sívě jej prohlásili za syna boha Amona. Stal se tak legitimním nástupcem faraónů.

Alexandrovým příchodem začala pro Egypt nová kapitola. Ačkoli Egypťané přijali Alexandra přátelsky a kladný vztah si zachovali i k jeho nástupcům, nebyla to již kapitola čistě egyptská. Přesto, že noví vládcové respektovali egyptské tradice a vrátili Egyptu velmocenské postavení, byli to Řekové, resp. Makedonci a proměnili tuto prastarou zemi v součást helénistického světa. Do země proudili řečtí přistěhovalci a později také Římané, tito přistěhovalci postupně změnili etnickou i ekonomickou strukturu země. Dožívající egyptská kultura nevydržela konfrontaci s mladší a vyspělejší kulturou řeckou. Toto poslední období starověkého Egypta trvalo až do jeho dobytí Araby v letech 640 - 642.

Alexandr byl znám jako zakladatel měst. Založil Alexandrii u Issu (dnešní Iskenderum v Turecku), Alexandrii Charax (na Tigridu), Alexandrii Níkai (v Indii), Alexandrii Areión (dn. Herát v Afganistánu) a mnohé jiné, roku 332 př. n. l. též Alexandrii v Egyptě, která se stala jeho nejznámějším městem.

Před Alexandrem stála na půdě Alexandrie rybářská osada nepatrného významu. Alexandr tam připlul s malou flotilou z Memfisu, a to podle všeho už po své korunovaci, cestou do oázy Sívy.V jeho družině byl kromě vojevůdců, historiků, zeměpisců, filozofů i architekt Deinokratés, který se uplatnil již v Efesu, kde dostal za úkol vypracovat plán na obnovu Artemidina chrámu, dalšího ze starověkých divů světa. Na místě u ostrova Faros poznal Alexandr přirozeně chráněné přístaviště a přikázal Deinokratovi, aby zde postavil město. Pak odešel, aniž by tušil, že se sem za deset let vrátí ve zlatém sarkofágu.

S výstavbou se začalo hned po Alexandrově odchodu a po Alexandrově smrti v Babylónu (13.června 323 př.n.l.) si jej zvolil za hlavní město své říše Alexandrův vojevůdce Ptolemaios. Strabón (64/63 př. n. l. - cca 21 n. l.), řecký historik a zeměpisec píše o obdivuhodné mnohaposchoďové věži, postavené z bílého kamene, která se jmenuje jako ostrov. Postavil ji Sóstratos z Knidu, Dexifanův syn, pro bezpečnost plavců. O vzhledu a výšce majáku se nezmiňuje, v jeho době již maják na Faru nad jiné stavby příliš nevynikal, byl napůl v troskách, jeho nejvyšší poschodí leželo v beztvárné mase kolem základů a měl jen provizorní dřevěnou střechu. Do tohoto stavu jej přivedl Caesar při boji proti Ptolemaiovi XIII., kdy mimo jiné byla zapálena Alexandrijská knihovna - největší knihovna starověku.

Z výpočtů Flavia Josepha, autora Židovské války, židovského historika z prvního století, vyplývá, že maják měřil 180 metrů, někteří uvádějí číslo nižší. Každopádně z čistě praktického hlediska byl maják zbytečně moc vysoký, a to i s přihlédnutím na to, že světla starých majáků byla poměrně slabá. Ptolemaiovci ovšem postavili tento maják hlavně jako symbol velikosti jejich říše, jejich bohatství, jejich moci. A jako "světlo ve tmách" byl maják i symbolem tehdejší Alexandrie a jejího kulturního poslání v helénistickém světě.

Podle Strabóna a pozdějšího Lúkiána, a zejména podle Plinia, měla čtvercový půdorys, jehož strany měřily 180 - 190 metrů. Z jeho středu vystupovala široká, asi 60 - 80 metrů vysoká čtverhranná věž, která se postupně zužovala, byla ukončena cimbuřím jako pevnost. Ze středu této věže vystupovala další, užší, pravděpodobně osmiboká věž, zakončená několikavrstvovou kamennou plošinou. Na této plošině stála okrouhlá sloupcová síň, na všechny strany otevřená, v níž se v noci zapalovala hranice dříví. Sloupy nesly vysokou pyramidovou věž, na jejímž vrcholku stála socha boha moře Poseidóna.

Podle antických pramenů si stavba vyžádala obrovské náklady, není známo, jak dlouho stavba trvala a jaké techniky bylo použito. Pouze ze Strabónovy formulace, že Sóstratos byl Přítel králů, lze usoudit, že spadala do vlády dvou prvních Ptolemaiů. K dokončení majáku došlo někdy okolo roku 280 př. n. l., za vlády Ptolemaia II. Filadelfa. Mimochodem, Sóstratos byl projektantem a stavitelem "visuté promenády" na Knidu, nejspíše podle vzoru visutých zahrad bájné Semiramis. Připisuje se mu i to, že za bojů o Memfis odvedl prý vody Nilu tak, že umožnil dobýt, pravdivost této zprávy je ale neprokázána. V literatuře nacházíme o něm zmínku i jako o úspěšném diplomatovi, ale jediné, co po něm zbylo je jen deska s jeho jménem nalezená v Delfách.

Starověké památky se v Alexandrii propadly do nenávratna. Zmizel Múseion, pravzor všech muzeí, Bibliotéka se sedmi sty tisíci svitků antických rukopisů, Velké divadlo, ptolemaiovské paláce, palác Caesarův, Antoniův, Séma - slavné pohřebiště králů i náhrobek Alexandra Velikého. Jedinou starověkou památku je tzv. Pompeiův sloup. Proč se tak nazývá, neví nikdo, neboť s Pompeiem nemá nic společného, nejspíše jej dal postavit císař Diocletianus roku 297 na paměť vítězství nad egyptským uzurpátorem Achillem. Navíc byl podle všeho původně jedním ze 400 sloupů, které tvořily vestibul a kolonádu Serapidova chrámu ze 3. století př. n. l.

Když Arabové roku 642 dobyli Alexandrii, stále v ní bylo impozantní množství paláců, lázní, divadel a parků, i když měla za sebou vyplenění Peršany roku 619, zničení Židovské čtvrti z příkazu patriarchy Kyrilla (roku 615) a zpustošení celé řady chrámů a pomníků v důsledku protipohanských dekretů Theodosia I. a II. Po dobytí Araby význam Alexandrie jako přístavu klesl, stačilo 200 let a její rozloha i počet obyvatel klesly na polovinu. Po dobytí Turky roku 1517 již Alexandrie jenom chátrala. Její konečný úpadek přivodilo objevení námořní cesty na Východ kolem mysu Dobré naděje. Mrtvé přístavy zanesl písek a zbytky starověkých staveb se rozpadly. Roku 1798, když tam přistál Napoleon, měla Alexandrie okolo 7000 obyvatel.

A osudy Sóstratova majáku? Za Claudia a Nerona byl obnoven, ve 4. století byl poškozen zemětřesením a oheň na jeho plošině navždy vyhasl. Arabům sloužil svou bílou barvou aspoň jako denní maják. Koncem 10. století jej postihlo další zemětřesení, zbyla z něho sotva čtvrtina. V polovině 13. století byl zbytečný i jako denní maják, pevnina se natolik přiblížila k ostrovu, že se ptolemaiovské přístavy změnily v pískoviště. Počátkem 14. století si jej začalo obyvatelstvo rozebírat jako stavební materiál, tak jako tomu bylo u mnoha dalších slavných staveb starověku, například u Colossea. Zemětřesení z roku 1326 jeho zkázu dovršilo. Do příchodu moderní doby se ostrov Faros spojil s pevninou a změnil severní linii svého pobřeží. Nakonec se archeologové shodli na tom, že stál na skalnatém výběžku dnešního poloostrova, pravděpodobně na místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde si dal vybudovat koncem 15. století sultán Kaitbaj pevnost, na níž se ostatně použil stavební materiál z trosek majáku.

Rhodský kolos

29. března 2006 v 13:03 | Judyth |  7 divů světa
"Ostrov Rhodos leží v širém moři. Kdysi, když byl ještě ponořen na dně, vynesl ho Hélios na světlo a vyžádal si od bohů jeho vlastnictví. Tu stojí Kolos, vysoký sedmdesát loket, vytvořený k podobě boha Hélia." Takto začal svůj popis ostrova Rhodos Filón. Obří socha boha slunce se stala nejvýraznějším znakem a symbolem tohoto ostrova a pro svoji velikost a krásu také šestým ze sedmi divů světa.
Řekněme si něco málo o historii tohoto ostrova. O jeho původních obyvatelích nevíme prakticky nic, snad to ale byli krétští kolonisté, kteří přišli snad na přelomu třetího a druhého tisíciletí před n.l. Za dórského vpádu o skoro tisíciletí později uprchly na Rhodos některé thesalské kmeny a s nimi Dórové z Argu, jejichž va Lindos, která ůdcem měl být polomytický Althaimenés. Tito muži založili slavná města Iálýsos, Kameiros později vytvořila s Knidem, Kóem a Halikarnássem spolek šesti měst (hexapolis).

V těchto rhodských městech vládli původně dědiční panovníci, později oligarchové. Ostrov proslul hlavně výrobou kovů, obchodem a "vývozem" žoldnéřů (jedním z nich byl i soupeř Alexandra Velikého Memnón). Roku 408 před n.l. se rhodská města spojila a založila na severu ostrova nové město, které dostalo jméno celého ostrova - Rhodos.

Rhodos (mluvím teď o celém ostrově) si zhruba v této době začal budovat postavení dnešního Švýcarska nebo Švédska - neutrální země bez mocenských zájmů ve válkách, avšak s vyvinutým obchodem. Rhoďané zůstali neutrální i za tažení Alexandra Velikého, byť mu poslali pomocné loďstvo pro obléhání Halikarnássu. Dvě století se pak ostrov udržel jako samostatný stát a tuto dobu také označujeme jako věk největšího rozvoje Rhodu.

Rhodos se stal centrem obchodu ve Středomoří, zvláště po pádu Tyru. Roční obrat jeho přístavu činil 8500 talent, tedy asi čtyřikrát více než měl athénský Piraeus. Stalo se z něj také finanční centrum, neboť klidný ostrov poskytoval penězům bezpečný útulek ve světě převratů a kolosálních změn. Rhoďané si toho byli vědomi a prosluli solidností a vstřícností.
Na začátku druhého století před n.l. se o spojenectví mocného ostrova ucházel Řím, který mu také za mnoho děkoval. S expanzí Říma je ovšem spojen také pád moci Rhodu. Po pádu Makedonie roku 167 před n.l. přinutili Římané Rhodos, který projevoval poraženému Perseovi značné sympatie, uzavřít nerovnou smlouvu, která degradovala Rhodos na satelit Říma. V obchodní sféře poškodili dobyvatelé Rhodos ještě více, když otevřeli nový svobodný přístav na Délu, který začali upřednostňovat. Úplný pád ostrova přišel za občanské války po Caesarově smrti. Cassius tehdy ještě před svým pádem Rhodos vyplenil a prakticky jej úplně zdevastoval. Další dějiny Rhodu jsou pak dějinami řadové správní jednotky římského impéria.

Rhodos byl významným centrem umění. Malíř Prótogenés, stavitel obnoveného Artemidina chrámu v Efesu Deinokratés nebo tvůrci světoznámého sousoší Láokoónta, sochaři Agesandrus, Polydorus a Athenodorus dokazují, že umění na ostrově dosahovalo vysokých kvalit, i když právě o rhodských sochách se říkalo, že se neměří na krásu, ale na stopy (gigantické sochy byly totiž doménou právě Rhoďanů). K tomu se dá položit celá řada protidůkazů - třeba pozdní Farneský býk nebo Afrodíta z Rhodu, nádherné klasické sochy plné života a v normálních rozměrech.

K minisoupisu slavných sochařů je ale třeba dodat ještě jedno jméno. Konečně se tak dostáváme s samotnému Kolosu a jeho tvůrci, kterým byl Charés z Lindu. Nevíme o něm skoro nic - studoval prý u slavného sochaře Alexandra Velikého Lýsippa a žil na přelomu čtvrtého a třetího století před n.l. Charés se u svého mistra mohl naučit také umění stavět gigantické sochy, a tak se nemůžeme divit, že ho rhodská vláda požádala, aby stvořil sochu Hélia v takových rozměrech, "aby převyšovala všechny ostatní". A tak se dal do díla...

Největším problémem při luštění podrobností o Kolosu je oddělení zrna od plev. Nejméně 25 antických autorů o něm zachovalo nějakou zprávu, jenže ani jeden ho s největší pravděpodobností neviděl stát, a tak mohly až do nedávné doby přežít nejdivočejší výmysly o podobě sochy. My jsme snad o něco chytřejší a budeme vycházet převážně z líčení Filóna, který se jindy jeví jako spolehlivý svědek.

Podle něj měl Kolos podobu volně stojící mužské postavy zapuštěné v podstavci z běloskvoucího mramoru. Ve vzpažené ruce nesl pochodeň, která se údajně dala zapálit a mohla tak sloužit jako denní i noční maják. Hélios se tyčil do výšky snad 37 metrů, čímž dvacetkrát převyšoval člověka. Za místo, kde Kolos stál, označil autor konec dnešního Svatomikulášského mola. To je zhruba vše, co o podobě Kolosu tušíme a ani tímto si nejsme zcela jisti. Například Kolos mohl stát klidně jinde a nemusel nést pochodeň, ale žehnat "svému" městu...

Jak sochu Charés postavil? To víme poměrně přesně. Nejdříve odlil Kolosu nohy, poté postupoval výš a výš. Během odlévání dalších částí obkružoval sochu nesmírným množstvím země a písku, které ukrývalo vznikající sochu a materiál používal na stavbu transportních ramp. Ty musel stavět důmyslně, neboť k lití do forem docházelo až nahoře a nosiči museli na tato místa dopravit rozžhavený kov. Uvážíme-li, že teplota tání bronzu je 900°C, mědi 1083°C a železa i přes 1200°C, uvědomíme si, že stavba Kolosu nemohla být maličkostí. Však také trvala 12 let. Nevíme přesně, kterého roku Kolos Charés sochu dostavěl, ale roku 291 před n.l. už určitě stála a stala se ozdobou Rhodu...

Bohatý Rhodos sice mohl určitě stavbu Kolosu zasponzorovat z vlastních zdrojů, ale použil k tomu jinou metodu. Obyvatelé ostrova totiž prodali zbraně a obléhací stroje, které na ostrově musel zanechat jeden z diadochů, makedonský král Démétrios Poliorkétés roku 304 před n.l. po neúspěšném boji. Je zajímavé, že návrh na stavu Kolosu se na ostrově nesetkal s úplným souhlasem, mnozí soudili, že taková veliká stavba boha slunce v jeho hrdosti urazí a následkem bude pád sochy i Rhodu.

Kolos skutečně brzy padl, i když se ho stavitelé snažili zabezpečit proti zřícení všemi dostupnými prostředky. Vykonavatelem rozsudku smrti nad sochou bylo těžké zemětřesení. O tom je známo to, že proběhlo jedné říjnové noci roku 223, 225 nebo 227 před n.l. Z toho se můžeme pokusit rekonstruovat i ostatní data týkající se Kolosu. Charés na něm začal pracovat asi roku 303 před n.l. a práci dokončil do roku 291 před n.l. Kolos pak stál 66 let do roku 225 před n.l. (všechna data berme s drobným otazníkem).

Jaké jsou dalšího osudy padlého Kolosu? Nejbližší zprávu o něm máme až od Strabóna, který Rhodos navštívil na přelomu letopočtu. Napsal: "Nyní leží na zemi, shozený zemětřesením, zlomený v kolenou. Rhoďané ho pro nějakou věštbu znovu nepostavili." Objevují se názory, že Kolos mohl snadno spadnout s dvacetimetrového mola, na kterém stál, ale nemáme důvod nevěřit očitému svědkovi Strabónova formátu. Další "novinku" o Kolosu nám přinesl až rok 653. Tehdy padl Rhodos do arabských rukou a kalifa Mu´avija zbytky Kolosu prodal údajně nějakému židovi z Edessy. Nejspíš na přetavení na výchozí suroviny... Roku 1330 už po Kolosu určitě nebylo ani stopy.

Takový byl tedy osud nejlepší antické kolosální sochy, tolik podobné newyorské Soše Svobody...

Pyramidy v Gíze

29. března 2006 v 13:00 | Judyth |  7 divů světa
Egyptské pyramidy. Jeden ze sedmi divů starověkého světa. Již staří Řekové jezdili jako turisté do Egypta a obdivovali pyramidy v Gíze. A už tenkrát byli fascinováni velikostí, krásou a noblesou těchto staveb. Známý řecký dějepisec Herodotos dokonce napsal o pyramidách cestopis, který se těšil veliké popularitě. Tehdy Herodotos věděl jen z vyprávění Egypťanů, že tyto stavby si nechávali stavět egyptští vládcové, faraóni. Pojďme se nyní podívat blíže na tyto schody, po kterých putovaly duše egyptských faraonů až do nebe.
HISTORIE
Okolo roku 3000 př.n.l. došlo ke spojení Egypta legendárním faraonem Narmerem. Již tehdy uvažovali vládcové, jak si co nejlépe zařídit bydlení i na onom světě. Bylo jasné, že synové bohů se nemohou spokojit s nějakým obyčejným zahrabáním v zemi tak, jak to dělali nemajetní občané. Zároveň museli mít ochranu před ukradením zádušních darů. Proto se jako první hrobka začala používat mastaba. Tyto hrobky se těšily největší oblibě u panovníků 1. a 2.dynastie,přičemž u úředníků a knězů přetrvaly v popularitě i v dalších letech, což vedlo k jejich masové výstavbě do nekropolí, které se nacházejí v Abydu a Sakkáře.

Pyramidy 3. a začátku 4.dynastie
Stavba mastab přetrvala i do začátku třetí dynastie. Faraon Necerichet (známější pod jménem Džoser) se začal pečlivě připravovat na vstup do říše mrtvých. Jak bylo zvykem, nechal si stavět mastabu. Po dostavbě však nebyl spokojen a proto povolal vrchního královského architekta, Imhotepa. Imhotep pochopil Džoserův nápad a hned se pustil do stavby poblíž vesnice Sakkára. Ze začátku to bylo spíše experimentování, neboť se stavbou něčeho tak monumentálního neměl nikdo žádnou zkušenost. Pyramida byla ještě několikrát přestavována než došlo k úplné spokojenosti faraóna a architekta. Výška pyramidy je 62,5 m a základna má rozměry 109 x 121 m. Samotná hrobka leží hluboko pod úrovní země. Pyramida je středem ohromného zádušního areálu faraona Džosera o rozloze přes 150 000 m2 .
Plocha poblíž Sakkáry se stala oblíbeným místem pro stavbu pyramid a to nejen ve 3.dynastii. Na poměrně malé ploše se nachází 13 pyramid z období od 3. do 13.dynastie. Pyramidy vládců 3.dynastie bychom našli po celém Egyptě. Tyto pyramidy měly stále ještě stupňovitý (nepravý) tvar. První pravou pyramidou se měla stát faraona Snofrua, ale nakonec získala zcela originální tvar mezi egyptskými pyramidami - tvar lomený. Snofru byl velice aktivní panovník a tak pouhé 4 km od své 1. pyramidy postavil pyramidu druhou tzv. Červenou pyramidu. Ta už byla pravá, ale má nejostřejší úhel u základny ze všech pyramid. Dokonalejší pyramidu než Snofru tak postaví až jeho syn - Chufu.

Chufuova pyramida, zvaná též Velká
Bezesporu nejslavnější, nejznámější a největší egyptská pyramida. Její název v hieroglyfech lze přeložit jako "Chufu je na obzoru". Chufu opustil královskou nekropoli v Dahšúru pro nedostatek volného místa a zřejmě i pro nedostatečné zásoby vápence. Svou pyramidu se rozhodl postavit na skalnatém výběžku Lybijské pouště u dnešní Gízy. A postavil pyramidu 146,5 metru vysokou se základnou o délce strany 230,38 m. Objem použitého kamene je asi 2 500 000 m3. Na stavbu bylo užito 2,6 miliónů kusů kamenných bloků o celkové váze 7 miliónů tun. Za 150 let vlády 4. dynastie se odhaduje objem použitého zdiva všech královských staveb na 9 miliónů m3. Tento údaj je o to úžasnější, že, jak víme dnes, v té době nežilo v celém Egyptě víc než 1 až 1,5 miliónů obyvatel. Podle Herodota pracovalo na stavbě Velké pyramidy v tříměsíčních intervalech 100 000 otroků po dobu 20 let. Archeologové minulých let se v odhadech o počtu lidí pracujících na stavbě pohybují v číslech od 30 do 360 tisíc. Dnes se egyptologové shodují, že na Velké pyramidě pracovalo celkem (tedy včetně transportu stavebního materiálu) jen o něco málo více než 30 tisíc lidí. Ale nebyli to otroci, jak se domníval Herodotos, nýbrž rolníci pracující na svých políčkách a kvalifikovaní dělníci, bydlící v blízkosti stavby a blízkého lomu.
Další ne zcela zodpovězenou otázkou je vlastní stavba pyramidy. Zde se egyptologové rozdělují na dvě velké skupiny. Jedna podporuje teorii zvedacích strojů, druhá teorii ramp. Teorii zvedacích strojů prosazoval již Herodotos. Nicméně ovládání takových strojů by bylo pomalé a vyžadovalo by mnoho lidí na ovládání. Teorie ramp , či nakloněných rovin, je zatím nejpromyšlenější a nejpravděpodobnější teorie stavby Velké pyramidy. I tato teorie má svůj háček. Se stoupající výškou pyramidy by musela zákonitě stoupat i výška a délka rampy. Nakonec by objem rampy činil 1 560 000 m3 což je o pouhý 1 milion m3 méně než je samotný objem pyramidy. Navíc by tu byl problém s konečným odstraněním rampy. I přes velkou spoustu těchto háčků je však tato teorie u egyptologů nejpopulárnější.
I Velká pyramida (resp. komory kde měl být pohřben faraon) podléhala Chufuovým náladám a přáním. Jak bylo zvykem u dřívějších pyramid, nacházela se hrobka pod úrovní země. Umístění této komory se však faraonovy nelíbilo. Proto následovala druhá komora (asi v 1/8 výšky), která je dnes nazývána Královnina. Předpokládalo se, že i tato výška faraonovi nevyhovovala. Dnes se ovšem ukázalo,že tato komora byla zahrnuta ve stavebních plánech a že stavitelé měli tuto komoru připravenou pro případ náhlé smrti panovníka. Stavitelé si uvědomovali, že stavba Královy komory a Velké galerie je úkol nesmírně složitý a komplikovaný. Nikdo nebyl schopen odhadnout dobu ukončení. Proto po dostavbě odlehčovacích komor Královy komory mohla být Královnina komora rituálně uzavřena. Králova komora, v níž byl Chufu velmi pravděpodobně pohřben, představuje další z mistrovských děl staroegyptské architektury. Její plochý strop tvoří devět obrovských bloků, které dohromady váží přes 400 tun. Za to, že ve stropních deskách je pouze několik drobných prasklin vděčí pyramida důmyslné konstrukci pěti odlehčovacích komor nad jejím stropem. Komory jsou nízké a jejich stropy tvoří obrovské, hrubě opracované bloky červené žuly. Pouze nejvyšší z nich má strop sedlový. Na stěnách se dochovala mnohá původní stavební i moderní návštěvnická graffita. Na jednom graffitu se objevuje nejpozdější doložené datum Chufuovy vlády - 35. rok. Celá úžasná konstrukce, od podlahy Královské komory až po vrchol sedlového stropu Campbellovy komory (Patrick Campbell - skotský diplomat a amatérský archeolog), je vysoká něco přes 21 metrů!
Než se turista dostane do Královy komory, musí jít přes Velkou galerii. Strop tvoří nepravá klenba ze sedmi vrstev obrovských vápencových bloků, které vždy přesahují o jednu dlaň, tj. asi 7,5 cm. Galerie jde po ose sever - jih a je 47,85 m dlouhá a 8,48 až 8,78 m vysoká. Po obou stranách galerie běží nízké rampy. Na jejich svrchní ploše se v pravidelných intervalech střídají větší a menší hranaté otvory. Na každé rampě je jich 27. Otvorům odpovídají pravoúhlé výklenky v bočních stěnách. Význam otvorů a výklenků je již delší dobu předmětem diskusí a je třeba dodat, že žádný z dosud navržených výkladů není zcela uspokojivý.
Chufuova pyramida byla technickým, hospodářským a kulturním vyvrcholením Staré říše. Chufuova pyramida nebyla jen pyramidou jako takovou, ale patřil sem celý systém zádušních staveb, hrobek a chrámů. Patřily jsem také tři malé pyramidy Chufuových manželek. O stavbě pyramidy se vypráví taková malá lechtivá příhoda. V ní se mluví o Chufuově dceři kterou otec nutil pracovat jako prostitutku a cena za jedno zašpásovaní byla dvouapůl tunový kamenný kvádr či jeho peněžní ekvivalent...

Rachefova pyramida
"Velký je Rachef ". To je doslovný překlad druhé největší pyramidy v Egyptě i v Gíze. Z dálky ale vypadá jako nejvyšší, i když byla původně o 3 metry nižší než pyramida Chufuova. Dojem vyšší stavby dělá hl. výše položené místo, má o něco strmější sklon stěn a lépe dochovaný vrcholek, což dojem její velikosti umocňuje (spousta laiků si ji proto plete s Chufuovou pyramidou). Pyramida byla původně 143,5 m vysoká se stranou základny 215,25 m. Rachefova pyramida využívá, stejně jako pyramida Chufuova, skalního výběžku ke zvýšení stability jádra. To je zde však postaveno méně pečlivě než u Chufuovy pyramidy - vrstvy nejsou vždy přesně vodorovné, spáry jsou mnohdy široké (u Chufuovy pyramidy jsou spáry nejvýše 0,5 mm !) a mezi bloky často chybí malta. Nejspodnější vrstva obložení byla z červené žuly, další pak z vápence. Z původního obložení se dochovala pouze nevelká část pod vrcholem. Podle ní ale můžeme zjistit, jak byly bloky obložení kladeny a spojovány s jádrem pyramidy. Pyramidion, což je vrcholek pyramidy z jediného kusu kamene (u Chufuovy pyramidy vážil přes 70 tun), a zčásti i vrchol pyramidy dnes již neexistují. Rachefova pyramida měla být původně větší a měla stát více na sever. Tento plán byl však záhy opuštěn, jako doklad nám zůstaly jen dva vchody do nitra pyramidy.
Pohřební komora se nachází pod povrchem země. Pohřební komora je vytesána ve skále (kromě stropu). Umístění komory i poměrně jednoduchá konstrukce přístupové chodby naznačují, že se stavitelé možná chtěli vyhnout podobným komplikacím, které s sebou nesla stavba technicky náročného systému chodeb, zátarasů a komor v pyramidě Chufuově. Stejně jako u Chufuovy pyramid se v bezprostřední blízkosti Rachefovy pyramidy nachází hrobky úředníků a spousty zádušních chrámů.
Rachefova pyramida má však jednu zvláštnost, kterou se může chlubit málokterá pyramida. Velkou sfingu. Velká sfinga. Místní lidé ji nazývají Abu el-hol, "Otec děsu" či "Strašidlo". Je kolosální sochou ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je asi 73, 5 m dlouhá, 20 m vysoká a dlouho byla považována za největší sochu na světě. Byla vytesána z výběžku vápencového skalního podloží. Na hlavě pokrývku hlavy nemes a na čele ureus - božského hada. Na bradě byl kdysi dlouhý vous, jehož zlomky objevila Napoleonova expedice, ale po porážce u Abúkíru je musela podle kapitulačních podmínek předat vítězné anglické armádě. Tělo Sfingy bylo původně omalováno načervenalou okrovou barvou, zbytky barev jsou patrné i na pokrývce hlavy. Tělo však vypreparovala do dnešní podoby eroze a déšť. O Sfinze koluje jedna z nejznámějších egyptských legend - o faraonu Thutmosi IV. Faraon Nové říše odpočíval pod hlavou sfingy, jejíž tělo bylo zahrabáno pod příkrovy písku. Usnul a zdál se mu sen, ve kterém ho sfinga prosila o vyhrabání jejího těla. Za odměnu mu slíbila korunu panovníka. Korunní princ tělo z písku vyhrabal a za pár let se skutečně stal faraonem Horního a Dolního Egypta. Dnes se egyptologové starají o to, aby sfinga přežila i do dalších staletí.

Menkaureova pyramida
Nejmenší z gízských pyramid stojí nejdále od nilského údolí a její jméno zní "Božský je Menkaure". Je "pouze" 66, 45 m vysoká se stranou základny 104,6 m a jako by svými rozměry a částečnou nedokončeností předznamenávala blížící se zánik 4.dynastie. Podle Herodota patřila tato pyramida Chufuově dceři Rhodapis (ta, jež musela dělat prostitutku; z ušetřených kvádrů si pak postavila vlastní pyramidu). Vchod leží ve výšce asi 4 m nad zemí. Pod úroveň základny sestupovala chodba, která ústila do místnosti, jejíž stěny zdobí výklenky. Tato výzdoba je v pyramidách Staré říše neobvyklá a vyvolává diskuse v odborných kruzích. Do horní předsíně vedla ještě jedna chodba, tzv. horní. Leží nad dolní chodbou a do předsíně ústí nad vyústěním chodby dolní. Obě jsou považovány za doklad změny původního plánu pyramidy, která, dle soudu egyptologů, měla být asi o polovinu menší než dnes. V horní předsíni byly objeveny zbytky dřevěné antropoidní rakve nesoucí Menkaureovo jméno. Samotná pohřební komora leží asi 15,5 m pod úrovní základny. Strop tvoří devět párů obrovských žulových bloků. Aby stavitelé dostali tyto bloky do komory bylo nutno vyhloubit z horní předsíně velký svažující se tunel.
I u této pyramidy se nachází několik zádušních chrámů. Stejně jako u Velké pyramidy se i zde nacházejí tři malé pyramidy Menkaureových manželek, které jsou polorozbořené, stejně jako u Chufuovy pyramidy. Na rozdíl od ostatních dvou pyramid nevznikl v okolí pyramidy velký hřbitov panovníkových příbuzných a úředníků. Pouze několik Menkaureových kněží si postavilo skalní hrobky a mastaby jihovýchodně od panovníkovy pyramidy. Pohřební areál v Gíze je velmi rozlehlý a i dnes se lze podívat na spousty zádušních chrámů, které jsou (aspoň některé) v zachovalém stavu.
Úpadek pyramid
Po výstavbě třech velkých pyramid jakoby v Egyptě došla všechna naleziště vápence a dalšího stavebního kamene. S Menkaurem končí vláda 4.dynastie a s ní i konec výstavby velkých pyramid. Faraoni sice staví pyramidy dále, ale jejich výška se pohybuje okolo 50 m. Příchodem Střední říše se postupně stavba pyramid vytrácí a stále větší popularitu získávají hrobky vytesané ve skalách nebo v podzemí. Po krátké nadvládě Hyksósů a nástupu Nové říše stavba pyramid jakožto hrobek končí. Pyramidy nacházejí uplatnění jako ozdoby chrámů a staveb. I dnes, ve 21. století, nalézáme spoustu pyramid sloužících k různým účelům - vstup do muzea v Louvru, kasino v Las Vegas či v pyramidový pavilon na pražském Výstavišti. I dnes mají pyramidy v moderní architektuře co říci.

FUNKCE PYRAMID V GÍZE

Historické funkce
Historických funkcí je hned několik. Snad nejznámější (a nejpravděpodobnější vezmeme li v úvahu, že se jedná o hrobku) je funkce pohřební. S největší pravděpodobností zde byli i faraoni pohřbeni. V žádné z Gízských pyramid se ovšem nenašel ani kousek záhrobní výbavy či mumie. To je voda na mlýn další skupině lidí kteří se zajímají o pyramidy - tzv. pyramidologové. Tady existuje otevřená nenávist mezi skutečnými egyptology a těmito pyramidology. Pyramidologové se zabývají pouze Velkou pyramidou. Čelním pyramidologem je John Taylor. Jeho názorem je to, že každá míra ve Velké pyramidě, každá orientace, úhel, stěna a výstupek má hluboký biblicko-symbolický význam. Podle
něho je v pyramidě zašifrována minulost a budoucnost lidstva, války minulé i budoucí, katastrofy i úspěchy, stvoření i konec světa. Pyramidu měla dle Taylora postavit nějaká vyšší (technicky i duševně) civilizace, rovnající se bohům. Tuto funkci ovšem egyptologové odmítají, protože Taylor pracoval se
špatnými údaji.
Pravou funkci i tajemství se rozhodl odhalit i populární záhadolog Erich von Däniken. Chufuova pyramida (dle něj) měla být obrovským akumulátorem energie. Svou teorii podepřel polohou pyramidy i některými jejími rozměry. Nicméně egyptologům se nelíbí ani tato teorie.
V poslední době se také čím dál více objevují teorie o tom, že pyramidy (zejména pak Velká) sloužily jako startovací rampa pro vesmírné koráby, jako obří kalendář či observatoř. Také se objevili spekulace okolo stáří. Dnes se všeobecně uvádí stáří okolo 4400 let. Sem tam problesknou zprávy bulvárním tiskem, že sfinga je až o 5000 let starší. Všechny tyto teorie však egyptologové pohotově vyvrací a uvádějí mýlenou veřejnost na správnou cestu.
Další zcela jasnou funkcí je ta, že pyramidy i sfinga sloužily jako ohromné skladiště stavebního materiálu. Z kamenných kvádrů pyramid je postaveno několik mešit v Káhiře a spousta pevností v okolí pyramid. Jako stavební materiál sloužily pyramidy ještě na začátku 19.století. Velká sfinga též sloužila jako vděčný terč dělových koulí osmanské i francouzské armády. Stopy po dělových koulích jsou patrné na tváři Velké sfingy ještě dnes.

Současné funkce
Nejdůležitější funkcí pyramid dnes (alespoň pro egyptskou vládu) je příjem z turistiky. Rok co rok se do Egypta vydávávají miliony a miliony turistů, aby mohli obdivovat krásy země na Nilu. Egypt patří mezi nejnavštěvovanější země světa a byl by jistě navštěvovanější, kdyby jeho pověst nekazili mnohé pumové útoky arabských extrémistů. Pyramidy také zaměstnávají obrovskou spoustu lidí. Od "kvalifikovaných" průvodců přes prodejce různých suvenýrů a tradičních egyptských jídel až po hordu kapesních zlodějů a žebráků. Egyptská vláda ovšem nedoporučuje využívat služeb místních průvodců, kterým se říká dragomani, jelikož jejich informace jsou velice často nepřesné a nepravdivé. Také doporučuje dávat drobný bakšiš žebrákům, protože se jich turista velice rychle a úspěšně zbaví.
Velké pyramidy v Gíze byly velice často využívány ve velké spoustě filmů. Nejen jako kulisa, ale i jako námět pro scénář. Pyramidy byly zdrojem inspirací velké spoustě spisovatelů, dramatiků i hudebníků.

SHRNUTÍ ZÁKLADNÍCH TECHNICKÝCH ÚDAJŮ PYRAMID V GÍZE
Chufuova pyramida - délka strany - 230,38 m
výška - 146,50 m
sklon stěny 51°50'35"
délka vzestupné cesty - 825 m
Velká galerie - d. 47,85 m ;v. 8,48 - 8,75m ;sklon - 26°16'40"
Královnina komora - d. 5,76 m ; š. 5,23 m ; v. 6,26 m
Králova komora - d. 10,49 m ;š. 5,42 m ;v. 5,84 m

Rachefova pyramida - strana základny - 215,25 m
výška - 143,50 m
sklon stěny - 53°10'
délka vzestupné cesty - 494,60 m


Menkaureova pyramida - strana základny 104,6 m
výška - 66,45 m
sklon stěny - 51°20"
délka vzestupné cesty - 608m

Oči...co videli příliš...

18. března 2006 v 13:03 | Judyth |  Gothické galerie 2

Něco o krvi

17. března 2006 v 22:56 | Judyth |  Samá krev...
Krev, to je tekutina, kterou si mnoho lidí spojuje se smrtí a mají z ní hrůzu. Snad to mají v podvědomí uložené tak, že při její ztrátě přichází smrt a když je někdo zabit, automaticky je jí všude kolem mnoho. Ale krev je něco ůžasného, dává život, je to čistá energie a bez ní bychom nemohli existovat. Používá se od pradávna při rituálech, má význam naší životní energie, tak proto. Lze ji ale snadno nahradiv třeba v obřadech Wicca obyčejnou štávou z jablka, vždyť jablko je přece ovocem pokušení, plodnosti a lásky a když jej rozkrojíte, oběvíte ten nejuctívanější symbol a sice pentagram, je to chranný symbol a symbol člověka. Já osobně ale upřednostňuji při rituálech krev pravou, přecejen nic vás nespojí tak, jako krev.
A zde dávám pár zajímavostí o krvi:
* průměrný dospělý člověk má 5,5 litrů krve
* pokud máte piercing, nebo tetování, nemůžete darovat krev
* 55% krve tvoří plazma
* jsou 4 krevní skupiny: A, B, 0, AB
* RH faktor může být buď pozitivní nebo negativní, četla jsem dokonce, že žena, co má pozitivní RH faktor má snadnější porod
* jediná kapka krve obsahuje miliony červených krvinek
* průměrná délka života červené krvinky je 120 dní
* jediná kapka krve obsahuje sedm az dvacet pět tisíc bílých krvinek
* plazma je z 90% voda
* některé nemoci jako HIV/AIDS jsou přenášeny krví
* krevní sraženina vzniká jakmile je krev vystavena vzduchu, krevní destičky vycítí přítomnost vzduchu a začnou se spojovat, to je chytré, jinak bychom vykrváceli
* cukr glukóza je obsažen v krvi, čím víc jíte ovoce, tím máte krev sladší
* krevní barvivo se jmenuje hemoglobin
Jedním ze základních okultních principů je mystická moc krve. Funguje zde tzv. sympatetické pouto mezi krví a životem. Tato sympatetická pouta vznikají za předpokladu, že něco je možno použít k zastoupení něčeho jiného. Krev tedy zcela přirozeně zastupuje životní sílu, která je na ní závislá.
Judyth
*
http://judytha.blog.cz © 2006-Judytha

Mužská jména

17. března 2006 v 19:40 | Judyth |  Charakteristika jmen
Adam - falešný, bázlivý, neuprímný
Adolf - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Alan - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Albert - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Aleš - vždy ochotný pomoci, odhodlaný, kamarádský
Alexandr - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
Alexej - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Alfons - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Alois - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Andrej - umelecký typ, veselý, rozverný
Antonín - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Arnošt - nejistý, namyšlený, staromódní
Artur - pracovitý, ohleduplný, pozorný
Bartolomej - smyslný, náruživý, proradný
Bedrich - vznešený, povýšený, nekamarádský
Benedikt - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Benjamín - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Bernard - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Blahoslav - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
Blažej - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Bohdan - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Bohumil - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Bohumír - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Bohuslav - marnivý, pravdomluvný, spolehlivý
Boleslav - duverivý, nestálý, uprímný
Bonifác - namyšlený, vlídný, starostlivý
Boris - nekonfliktní, milující, usmevavý
Borek - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Borivoj - nejistý, namyšlený, staromódní
Bronislav - pracovitý, ohleduplný, pozorný
Bruno - tichý, nezkušený, vybíravý
Bretislav - výkvet spolecnosti, nesnáší neúspech
Ctibor - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Ctirad - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Cyril - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Cenek - nudný, nenápadný, dobrosdrdecný
Cestmír - srandista, ochotný, fajn kluk
Dalibor - umelecký typ, veselý, rozverný
Dalimil - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Daniel - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
David - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Dobroslav - citlivý,pracovitý, parádivý
Dominik - neobvyklý, sporádaný, komický
Drahoslav - tichý, nezkušený, vybíravý
Dušan - nechápavý, netrpelivý, prihlouplý
Eduard - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Emanuel - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Emil - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Erik - nejistý, namyšlený, staromódní
Evžen - pracovitý, ohleduplný, pozorný
Felix - namyšlený, vlídný, starostlivý
Ferdinand - nekonfliktní, milující, usmevavý
Filip - trpelivý, inteligentní, príjemný
František - milovník vlasti, netolerantní, vzdelaný
Gabriel - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
Gustav - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Hanuš - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Havel - marnivý, pravdomluvný, spolehlivý
Herbert - duverivý, nestálý, uprímný
Herman - umelecký typ, veselý, rozverný
Hubert - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Hugo - nudný, nenápadný, dobrosdrdecný
Hynek - neobvyklý, sporádaný, komický
Ignác - namyšlený, vlídný, starostlivý
Igor - nekonfliktní, milující, usmevavý
Ivan - simulant, touží jen po sláve a penezích
Ivo - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Jáchym - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Jakub - nestálý, idol dívcích srdcí, tolerantní
Jan - neobvyklý vzhled, zajímavý, chápavý
Jarmil - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
Jaromír - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Jaroslav - vznešený, bohatý, vybíravý v dívkách
Jeroným - tichý, nezkušený, vybíravý
Jindrich - nadaný, srandista, nemá pochopení
Jirí - zádumcivý, dobrý kamarád, troškarský
Jonáš - citlivý,pracovitý, parádivý
Josef - kamarád dívek, nerozhodný, bázlivý
Julius - umelecký typ, veselý, rozverný
Kamil - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Karel - mírný, labilní povahy, oddaný
Kazimír - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Klement - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Kristián - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Kryštof - marnivý, pravdomluvný, spolehlivý
Kvetoslav - duverivý, nestálý, uprímný
Kvido - nudný, nenápadný, dobrosdrdecný
Ladislav - domýšlivý, falešný, nadrazený
Leopold - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
Leoš - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Libor - hloupý, rozmazlený, poddajný
Lubomnír - umelecký typ, veselý, rozverný
Lubor - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Luboš - neobvyklý, sporádaný, komický
Ludek - nevšímavý, zásadový, nestálý
Ludek - tichý, nezkušený, vybíravý
Lukáš - delá dobrý dojem, brzy selže, nemluví pravdu
Lumír - namyšlený, vlídný, starostlivý
Marcel - nekonfliktní, milující, usmevavý
Marek - nevinný, ostýchavý, mekký
Marian - neobvyklý, sporádaný, komický
Martin - prudká povaha, neuprímný, nekompromisní
Matej - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Matouš - nejistý, namyšlený, staromódní
Maxmilián - pracovitý, ohleduplný, pozorný
Medard - citlivý,pracovitý, parádivý
Michal - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Milan - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Mikuláš - nudný, nenápadný, dobrosdrdecný
Miloslav - idol devcat, neprátelský, paranoidní
Miloš - neobvyklý, sporádaný, komický
Miroslav - zvláštní, nevhodný objekt, klamající
Mojmír - oddaný milovník, uprímný, nebojácný
Norbert - neverný, nesnese odpor, nekamarádský
Oldrich - verný dívkám, srandista, pohodlný
Oleg - umelecký typ, veselý, rozverný
Oliver - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Ondrej - zamilovaný do sebe, egoista, otevrený svetu
Oskar - tichý, nezkušený, vybíravý
Ota - prísný, nemá smysl pro humor, omezený
Otakar - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Otmar - marnivý, pravdomluvný, spolehlivý
Pankrác - duverivý, nestálý, uprímný
Patrik - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Pavel - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Petr - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Pravoslav - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Prokop - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Premysl - citlivý,pracovitý, parádivý
Radek - pritažlivý, uprímný, stojí si za svým
Radim - umelecký typ, veselý, rozverný
Radomír - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Radoslav - neobvyklý, sporádaný, komický
Radovan - nudný, nenápadný, dobrosdrdecný
René - nelidský, má pochopení, nevtíravý
Richard - nevychovaný, pomstychtivý, proradný
Robert - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Robin - nejistý, namyšlený, staromódní
Roland - pracovitý, ohleduplný, pozorný
Roman - neprítel, dokonalý, citlivý
Rostislav - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Rudolf - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Rehor - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Samuel - namyšlený, vlídný, starostlivý
Servác - nekonfliktní, milující, usmevavý
Silvesr - citlivý,pracovitý, parádivý
Slavoj - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Slavomír - marnivý, pravdomluvný, spolehlivý
Sobeslav - duverivý, nestálý, uprímný
Stanislav - zákerný, touží po sláve, necitlivý
Svatopluk - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Svatoslav - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Šimon - umelecký typ, veselý, rozverný
Štefan - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Štepán - tichý, nezkušený, vybíravý
Tadeáš - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Teodor - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Tibor - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Tomáš - pravdomluvný, cestný, nepoddajný
Václav - detský, mírný, kamarádský
Valdemar - nudný, nenápadný, dobrosdrdecný
Valentýn - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Vavrinec - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Venceslav - citlivý, pracovitý, parádivý
Vendelín - namyšlený, vlídný, starostlivý
Veroslav - nekonfliktní, milující, usmevavý
Viktor - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Vilém - nejistý, namyšlený, staromódní
Vincenc - pracovitý, ohleduplný, pozorný
Vítek - umelecký typ, veselý, rozverný
Vítezslav - pokrytecký, hezký, nevšímavý
Vladan - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Vladimír - nevinný, pritom zlý, dvojí tváre
Vladislav - konfliktní, marnivý, vše pochopí
Vlastislav - marnivý, pravdomluvný, spolehlivý
Vlastimil - duverivý, nestálý, uprímný
Vojtech - vtipný, panovacný, nestálý
Vratislav - dobrý na hrišti, nesnáší neúspech
Zbynek - dobrý kamarád, ohleduplný, vzpurný
Zbyšek - tichý, nezkušený, vybíravý
Zdenek - roztržitý, palicatý, panovacný
Zikmund - citlivý,pracovitý, parádivý