Temnota

5. března 2006 v 11:53 | Judyth |  Moje tvorba
Temnota
Jdeš sám tmou, černou a nejtemnější,
jakou jsi kdy poznal, už ani nevíš proč...
Prostě to všechno tak najednou přišlo,
všechno na čem jsi si zakládal se vytratilo
a tobě zbyla jen tahle neproniknutelná tma.
Není už nikdo, kdo by tě z ní dostal,
přátelé, které jsi považoval za opravdové
jsou pryč, šťastní....
Zapoměli na tebe a ty bláhový jsi doufal,
že jim na tobě záleží, blázne!
Teď, když je potřebuješ, jsou všichny pryč
a ty sám!
Sám v temnotách.
Chodíš je tak, bos, po ostrých kamenech,
ale to nevnímáš.
Bolest tě provází na každém kroku
a zůstávají jen krvavé stopy.
Není to ale bolest fyzická, kterou vnímáš...
Lidé si tě nevšímají, spěchají a nedívají
se kolem.
Kdyby jen tušili...kdyby jen věděli!
Co honí se teď tvou hlavou...nechtěji ani vědět.
Jsi sám...sám v temnotách, cítíš, jak tě
pohlcuje tma, celého tě naplňuje a ty se
poddáváš, nic neuděláš?
Ani nechceš!
Myslíš jen na jedno...ty víš, co to je!
Tak moc bys to chtěl, je to tak daleko a přitom
tak blýzko, stačí par sekund a bylo by po všem...
Už žádne trápení, žádný smutek! Už nikdy nic!
Ale ty nemáš odvahu to udělat...ne dnes,někdy
to ale přijít musí, to ty víš.
Ó jaká krása by byla spočinout a už nikdy nic
neřešit, nevnímat bolest světa, která tě tak ubíjí.
Přijmout smrt...tu krásnou chladnou dámu, nechat
se obejmout, to obětí by tě ukojilo...
Tvá temná křídla jsou potrhaná...
Chodíš a ztrácíš peří.
Krvavé stopy zůstanou, těch se nikdy nezbavíš.
Cítíš, jak tě temnota každým dnem pohlcuje víc
a víc, bojoval jsi s ní už dost...ale cítíš,
že už namáš sílu, máš snad podlehnout?
Nezůstal nikdo, kdo by tu ted s tebou byl...
Jsi sám, sám ve svých temných myšlenkách,
své bolesti a smutku.
Není nikdo, kdo by tě pochopil, ani nekonečno
slov nepopíše ten pocit, jaký teď prožíváš.
Chodíš jen tak...kráčíš, nevnímáš čas,
provází tě jen chlad a nekonečný rej myšlenek.
Trvá snad hodiny?
Minuty, nebo celou věčnost?
Nevnímáš ani sebe...
Ty jsi ztracen v temnotách,
pro dnešek a zdá se navždy.
Už chápeš, co to je tělo bez duše,
to jsi teď ty.
Nemáš v sobě žádný cit, vsechno spolu
s tvou krví odešlo.
Je ti už vše jedno, cítíš, jak tě pohlcuje
temnota, nebraň se jí!
Ulehni a zašeptej to sladké 'zbohem'.
Zavři oči, které tě teď pálí, vic nez
kdykoliv jindy.
Viděly už mnoho utrpení světa...
Víc nevydrží, to ty víš...
Vše se pomalu uklidňuje, zdá se ti najednou
vše tak směšné!
Naposledy se usměješ, ale né štěstím,
nýbrž nad bizardností celého světa.
Tvůj smích zní šíleně...
Směješ se smíchem z kterého stydne krev v žilách...
nekonečně dlouho.
Náhle utichneš...
Zavřeš oči a naposledy vydechneš.
Doufáš, že se už nikdy neprobudíš.
Tohle je konec...
*
http://judytha.blog.cz © 2006-Judytha
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.