Duben 2006

Čarodějnické procesy

30. dubna 2006 v 9:06 | Judyth |  Magie
Upalování čarodějnic (a čarodějů) bývá často dobrým beranidlem proti Katolické církvi. Nicméně dánský historik a etnolog Gustav Hennigsen (protestant) vydal nedávno na toto téma obsáhlou publikaci, v níž přesvědčivě na prokázaných faktech dokazuje, že pravda je - jako obvykle v těchto věcech - poněkud jiná. Není ve svém postoji osamocen, už v sedmdesátých letech dospěli renomovaní američtí historikové Norman Cohn a Richard Kieckhefer (taktéž nekatolíci) ke stejnému závěru, který je dnes názorem stále většího poctu historiku.

Především je třeba odkázat do říše bájí tvrzení o 9 milionech obětí čarodějnických procesu v Evropě. Toto číslo pochází od francouzského osvícenského historika Lamothea, žijícího v době Velké francouzské revoluce a Napoleona, kdy se jak na běžícím pásu vymýšlely hrůzostrašné historky o inkvizici a jejích procesech (jako nedávno za komunistů), aniž byla možnost korigovat je solidním předložením faktu, neboť osvícenecká a liberální cenzura se vůbec nelišila od pozdější cenzury totalitních režimů 20. století. Na základe solidního výzkumu je nutno upřesnit počet obětí čarodějnických procesů 14. až 18. století na cca 50 tisíc. Před 14. stoletím čarodějnické procesy neexistovaly, nešlo tedy o "středověkou" pověru, ale o novověkou. Katolická církev ve středověku naopak velmi tvrdě vystupovala proti původem pohanské pověře o čarodějnicích. Už císař Karel Veliký ustanovil trest smrti pro každého, kdo by ji rozšiřoval. Ještě ve starověku církevní otcové, sv. Jan Zlatoústý, Cesarius z Arles a jiní bojovali ostrými slovy proti této pověře jakožto pozůstatku pohanství. Veliký papež středověku a obránce svobody Církve proti německému císaři Jindřichu IV. v 11. století, sv. Řehoř VII., pod trestem exkomunikace zakázal dánskému králi Haraldovi, aby zahájil proces proti ženám obviněným z "čarodějnictví", které prý zavinily sucho a morovou epidemii. Papež nabádá krále, aby raději hleděl "pokáním odvrátit Boží tresty a ne je ještě rozmnožovat nevinně prolitou krví".
Užívání čar a kouzel bylo přísně zakázáno už ve Starém zákoně. Církev ve starověku a středověku je také zakazovala, trestala je však pouze církevními tresty a odmítala zasahování světské moci do této záležitosti.

Teprve ve 14. století se zapojila do stíhání čarodějství také světská moc, docházelo k rozsudkům smrti, při nichž žel často církevní i světské instituce spolupracovaly, jak se to stalo v případe sv. Jany z Arku ), jejíž upálení na hranici nelze nazvat jinak než justiční vraždou. Vlna čarodějnických procesů vrcholí v letech 1550 - 1650, tedy nikoli ve středověku, ale v novověku. Přitom mezi katolickými a protestantskými zeměmi existovaly obrovské rozdíly. Henningsen cituje v této souvislosti Martina Luthera, který požaduje důslednější pronásledování čarodějnic. Zatímco v protestantské části Německa zemřelo na hranici pro údajné čarodějství 26 tisíc lidí, v katolickém Irsku pouze 4. V nejkatoličtějších regionech Evropy, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, proběhlo od 16. do 18. století více než 12 tisíc čarodějnických procesů, z toho jen 36 poprav, značná část souzených naopak vyšla s osvobozujícím rozsudkem. Poslední čarodějnice v Evropě byla popravena koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.

Historička Jenny Gibbonsová taktéž poukazuje na zavádějící informace, jako že by čarodějnické procesy organizovala církevní inkvizice. To vyplývá z nepřesného překladu latinského textu, že někdo byl "per inquisitionem" vyzkoušen, což nemusí znamenat hned inkvizici, nýbrž jenom to, že byl podroben soudu - a to lhostejno, jestli církevnímu nebo světskému (lat. inquire = vyhledávat, zkoumat, vyšetřovat). Dalším historickým mýtem je též, že teprve bezbožecké osvícenství skoncovalo s touto pověrou a upalováním nevinných obětí. Skutečnost je taková, že v 18. století, kdy osvícenství začínalo, byly už čarodějnické procesy na definitivním ústupu v celé Evropě. Hlavní zásluhu na postupné změně smýšlení v tomto směru má německý jezuita a duchovní básník Friedrich von Spee, který v první polovině 17. století s rizikem vlastního obvinění z čarodějství a upálení na hranici vyvolal v Německu proti této pohanské pověře a popravám nevinných lidí kampaň, kterou vedli zejména jeho řádoví spolubratři.
Procento popravených v poměru k počtu obyvatel různých evropských zemí
Stát
Počet obyvatel
Počet obětí
Počet %
Lichtenštejnsko
3 000
300
10
Švýcarsko
1 000 000
4000
0,4
Dánsko
570 000
1000
0,175
Norsko
400 000
500
0,125
Finsko
350 000
115
0,032
Nemecko
15 000 000
22 500
0,15
Anglie
4 000 000
1 000
0,025
Portugalsko
1 000 000
5
0,0005
Lotrinsko
400 000
2 700
0,675
Byli převážně obviňováni z toho,že:
1.uzavřeli smlouvu s ďáblem a zřekli se Boha své víry a křtu
2.byli ďáblem označeni na některé části těla, která byla znecitlivena
3.vyvolávali bouře a ostatní živly
4.byli na sabatu a dopouštěli se povícera bezbožností
Tak bylo zabito i mnoho nevinných lidí. Stačilo jedno obvinění někoho z vesnice a už bylo obtížné se hájit. Přitom to mohly být třeba jen ženy s dobrou znalostí léčitelství a bylinkářství.

Poznání

30. dubna 2006 v 8:53 | Judyth |  Oblíbené texty
"Kdys jako dítě a znovu až pak dnes tu mýtinu já viděl s věkovými duby v šedavé mlze, jež zchvacuje a hubí postavy, jichž podobou byl děs. Spatřil jsem, jak porost divý zas objímal oltář a ryté znaky zvaly bezejmenného, proň stovky ohňů plály z věží nečistých, než narodil se čas. Viděl jsem čís tělo na kameni tom běd seznav, že hodující nemají lidský zrak, odjinud pocházel ten divný šedý svět, Yuggoth to byl odkudsi zpoza hvězd - a pak to tělo vzkřiklo ke mně mrtvý sten a já příliš pozdě poznal jsem se v něm!"
(H.P. Lovecraft)

Mršina

30. dubna 2006 v 8:37 | Judyth |  Oblíbené texty
Mršina

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.

- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!
(Charles Baudelaire)

Satanské devatero

16. dubna 2006 v 11:35 | Judyth |  Satanismus
1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky!
5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7. Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejzkaženějším zvířetem!
8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!
9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu

Videa a ostatní zajímavosti... :)

15. dubna 2006 v 15:14 | Judyth |  Humor a zajímavé :)
http://www.nova.cz/tvarchiv/video/?video=37713 * Reportáž z TV NOVA o upýrech, berte s nadhledem a humorem, je to tak i myšleno.
Upír test * Jste upír? Udělejte si test, ale jen pro zábavu.
http://www.live.cz/cze/object.asp?objDefID=80&cat=5731&id=17064&ts=8ec68 * Chocking hazard...úvodní scéna se zombíkem. :-D
Emelia - pětiletá goth girl * Pro zasmání v angličtině :)
*
http://judytha.blog.cz © 2006-Judytha

Gothické obrázky 6

15. dubna 2006 v 13:53 | Judyth |  Gothické galerie 1

Krásná paní smrt

14. dubna 2006 v 11:14 | Judyth |  Gothické galerie 2

Gothica

10. dubna 2006 v 18:26 | Judyth |  Oblíbené texty
Cítím horký polibek,
chci líbat Tvoji tvář,
s tebou tančit temný sabat,
odložit svatozář.

Jsem Tvá gotická víla,
Tvé temné prokletí,
Tvůj utajený anděl noci,
žhavé vzplanutí.

Zbožňovaná lásko z hrobu
přicházím.
Na mém těle krajky černé,
když své šaty odložím.

Jsem tajemná a svůdná,
když se nahá procházím pokojem,
kde rakve jsou mi
ložem svatebním...

Lykantropie

7. dubna 2006 v 20:27 | Judyth |  Lykantropie neboli vlkodlaci
Lykantropie je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Je však těžké stanovit v kterém momentu vývoje se ze zvířete stal člověk a stejně těžké je říci, kdy začal mít potřebu se proměňovat zpět ve zvíře.
Důvodem mohla být potřeba bezprostředního kontaktu s přírodou jako hlavním hybatelem věcí, tím kdo dává i bere. Nebo v kulturách, kde byla zvířata uctívána, mohla být proměna v ně aktem zbožštění.
Symbolika zvířat se objevuje snad ve všech kulturách a náboženstvích, které jsme měli možnost poznat. Známe různé bizoní, ptačí a vlčí muže, kočičí ženy, většina egyptských bohů a amerických Velkých duchů na sebe brávala zvířecí podobu, šamani přírodních kultur se v transu stávali zvířaty uctívanými i těmi, která bylo třeba ulovit. Od nagualismu, tedy psychického (astrálního) spojení člověka se zvířetem je velmi blízko ke spojení, či snad prolnutí, fyzickému.
Podle dostupných zdrojů, a že jich vpravdě není mnoho, málokterý dlak nebo zvěromág rád hovoří o svých intimních záležitostech, je pravděpodobné, že lykantropii způsobuje nějaký činitel v krvi, nazvěme ho agens lycanthropus. Podle toho, jak se tento element do krve dostane, lze lykantropii rozdělit na tři druhy:
vrozená,
získaná,
naučená.
V případě vrozené lykantropie by tímto elementem mohla být dědičná informace, která, pokud je v krvi narozeného jedince aktivována, stává se tento dlakem. Jako mnoho dalších dědičných vlastností, není pravidlem, že se dlačím rodičům narodí dlak. Po mnoho generací může být tato vlastnost ukryta ve šroubovici DNA a objevit se nečekaně v rodině, kde nikdo netuší, že mají mezi předky lykantropa.
Teorie genu, však nestačí pro vysvětlení získané lykantropie. Neexistuje totiž gen, který by byl přenosný z krve jednoho jedince do krve druhého, jak se to děje při pokousání člověka dlakem. Zde se jako vysvětlení nabízí nákaza. Tato teorie, ač poměrně rozšířená, se mi nezdá být opodstatněná, nemyslím si totiž, že lykatropie je nemoc, nebo vada.
Existují také prameny, které získanou lykantropii popisují jako probuzení neaktivního činitele v krvi jedince aktivním, který do jeho krve přechází při pokousání. Znamenalo by to, že člověk, který nemá v krvi obsažen agens, nemůže být pokousáním nakažen. Tuto teorii nevyvracím ani nepotvrzuji.
Vysvětlení původu dlactví nabízí podle mě teorie naučené lykantropie. Domnívám se totiž, že šaman, zběhlý v přeměňování ve zvíře, mohl tuto schopnost, kterou dosud vždy aktivoval vědomě pravděpodobně v nějakém stavu změněného vědomí, zakódovat do své krve, tak, aby ji nemusel vždy složitě vyvolávat vědomě, ale aby aktivátorem byl například úplněk, kdy kmen konal obřady. Takto zakódovaný činitel mohl přecházet na šamanovy potomky, stejně jako při zasvěcovacím obřadu na šamana-čekatele, který tak nebyl nucen složitě se přeměňování učit. Činitel uložený v krvi se tak mohl začít postupně šířit a nekontrolovatelně zabydlovat v lidské populaci.
Domnívám se, že potomci šamanů - zvěromágů byli postaveni před dvě možnosti, mezi kterými nemohli volit. Buď se narodili jako dlaci bez možnosti tuto vlastnost vědomě ovlivňovat, nebo se u nich dědičný činitel neprojevil, i když ho předávali dál do genové výbavy svých potomků. Pokud by se tito jedinci chtěli stát zvířecími šamany, museli by se přeměnu sami naučit. Domnívám se totiž, že bez znalosti mechanismu spouštění přeměny, není možné ji vědomě provádět, přestože se u jedince dlačí činitel v krvi nachází.
Pokud se tedy chtěli stát šamany, museli nastoupit složitou cestu hledání a následné přeměny někde v buněčných strukturách vlastního já, spouštějící řetězovou reakci měnící samotnou podstatu jejich tělesného bytí.
Domnívám se, že složitost této přeměny je na hranici našeho chápání. Domnívám se, že je k ní potřeba jistá dávka počáteční energie nutné k přesunu elementárních částic uhlovodíkových vzorců. Domnívám se, že čím je zvíře, do kterého se mág přeměňuje méně biologicky příbuzné člověku, tím je tato potřebná energie větší. Také si myslím, že přeměna ve zvíře, které je objemově menší s sebou nese potřebu komprese tělesné hmoty, která se při přeměně zpět může projevit například silnou dehydratací nebo úbytkem tělesné hmotnosti. Tělo se při kompresi zbavuje vody, která tvoří jeho značnou část, odpařením do vzduchu. Část tělesné hmoty, která by menšímu zvířeti přebývala, nebo ho činila příliš těžkým, je převedena do antihmoty, tak, aby byl objem tělesné hmoty v trojrozměrném prostoru vyvážen.
Domnívám se, že přeměna vyžaduje hlubokou znalost vlastní fysiologie, somatologie, histologie, biochemie a neméně hlubokou znalost o zvířecím druhu, ve který se mág proměňuje. Také znalost fyzikálních zákonů našeho světa, elementárních částic, transformace energie a to nezbytně, protože celý proces proměny je zřejmě energeticky náročný.
Jakákoli i drobná chyba například při změně struktury DNA by mohla zapříčinit nevratné zhroucení fysického těla.
Domnívám se, že zvěromágové, kteří svou proměnu provádí vědomě a i ve zvířecí podobě udržují kontinuitu své osobnosti, myšlení, vzpomínek a vlastností, stejně jako dlaci užívající lektvary na zachování "zdravého rozumu", mohou být důkazem, že duše se v lidském těle neváže k žádné části jeho fysis, že nesídlí ani v mozku ani v srdci, protože v těch dochází při přeměně ke změnám, zvlášť v mozku zásadním, které by jistě zapříčinily ztrátu částí tohoto souboru, který nazýváme duše.
Dlaci a tedy i zvěromágové jsou známi svojí provázaností s astrálním světem. Astrální protějšek bytosti v podobě jakési aury je svázán s jejím fysickým bytím bez ohledu na jeho formu. To mě vede ke spekulaci:
Pokud existuje pro všechny fysické formy jedné bytosti jeden astrální protějšek, nebo chcete-li jedna duše, je to pro dlaky, kteří svým dlactvím trpí, naděje. Domnívám se, že vydají-li se cestou vnitřního poznání a nebudou-li se sami sobě vzpírat, ale naopak svou dvojakou podstatu hluboce vnitřně přijmou, mohou ji skrze svou astrální podstatu rozumově ovládat, protože jejich duše je přenosná do jakékoli jejich fysické formy.

Lykantropie a věda

7. dubna 2006 v 20:06 | Judyth |  Lykantropie neboli vlkodlaci
Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.
Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí. Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.
Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.
Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.