Čarodějnické procesy

30. dubna 2006 v 9:06 | Judyth |  Magie
Upalování čarodějnic (a čarodějů) bývá často dobrým beranidlem proti Katolické církvi. Nicméně dánský historik a etnolog Gustav Hennigsen (protestant) vydal nedávno na toto téma obsáhlou publikaci, v níž přesvědčivě na prokázaných faktech dokazuje, že pravda je - jako obvykle v těchto věcech - poněkud jiná. Není ve svém postoji osamocen, už v sedmdesátých letech dospěli renomovaní američtí historikové Norman Cohn a Richard Kieckhefer (taktéž nekatolíci) ke stejnému závěru, který je dnes názorem stále většího poctu historiku.

Především je třeba odkázat do říše bájí tvrzení o 9 milionech obětí čarodějnických procesu v Evropě. Toto číslo pochází od francouzského osvícenského historika Lamothea, žijícího v době Velké francouzské revoluce a Napoleona, kdy se jak na běžícím pásu vymýšlely hrůzostrašné historky o inkvizici a jejích procesech (jako nedávno za komunistů), aniž byla možnost korigovat je solidním předložením faktu, neboť osvícenecká a liberální cenzura se vůbec nelišila od pozdější cenzury totalitních režimů 20. století. Na základe solidního výzkumu je nutno upřesnit počet obětí čarodějnických procesů 14. až 18. století na cca 50 tisíc. Před 14. stoletím čarodějnické procesy neexistovaly, nešlo tedy o "středověkou" pověru, ale o novověkou. Katolická církev ve středověku naopak velmi tvrdě vystupovala proti původem pohanské pověře o čarodějnicích. Už císař Karel Veliký ustanovil trest smrti pro každého, kdo by ji rozšiřoval. Ještě ve starověku církevní otcové, sv. Jan Zlatoústý, Cesarius z Arles a jiní bojovali ostrými slovy proti této pověře jakožto pozůstatku pohanství. Veliký papež středověku a obránce svobody Církve proti německému císaři Jindřichu IV. v 11. století, sv. Řehoř VII., pod trestem exkomunikace zakázal dánskému králi Haraldovi, aby zahájil proces proti ženám obviněným z "čarodějnictví", které prý zavinily sucho a morovou epidemii. Papež nabádá krále, aby raději hleděl "pokáním odvrátit Boží tresty a ne je ještě rozmnožovat nevinně prolitou krví".
Užívání čar a kouzel bylo přísně zakázáno už ve Starém zákoně. Církev ve starověku a středověku je také zakazovala, trestala je však pouze církevními tresty a odmítala zasahování světské moci do této záležitosti.

Teprve ve 14. století se zapojila do stíhání čarodějství také světská moc, docházelo k rozsudkům smrti, při nichž žel často církevní i světské instituce spolupracovaly, jak se to stalo v případe sv. Jany z Arku ), jejíž upálení na hranici nelze nazvat jinak než justiční vraždou. Vlna čarodějnických procesů vrcholí v letech 1550 - 1650, tedy nikoli ve středověku, ale v novověku. Přitom mezi katolickými a protestantskými zeměmi existovaly obrovské rozdíly. Henningsen cituje v této souvislosti Martina Luthera, který požaduje důslednější pronásledování čarodějnic. Zatímco v protestantské části Německa zemřelo na hranici pro údajné čarodějství 26 tisíc lidí, v katolickém Irsku pouze 4. V nejkatoličtějších regionech Evropy, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, proběhlo od 16. do 18. století více než 12 tisíc čarodějnických procesů, z toho jen 36 poprav, značná část souzených naopak vyšla s osvobozujícím rozsudkem. Poslední čarodějnice v Evropě byla popravena koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.

Historička Jenny Gibbonsová taktéž poukazuje na zavádějící informace, jako že by čarodějnické procesy organizovala církevní inkvizice. To vyplývá z nepřesného překladu latinského textu, že někdo byl "per inquisitionem" vyzkoušen, což nemusí znamenat hned inkvizici, nýbrž jenom to, že byl podroben soudu - a to lhostejno, jestli církevnímu nebo světskému (lat. inquire = vyhledávat, zkoumat, vyšetřovat). Dalším historickým mýtem je též, že teprve bezbožecké osvícenství skoncovalo s touto pověrou a upalováním nevinných obětí. Skutečnost je taková, že v 18. století, kdy osvícenství začínalo, byly už čarodějnické procesy na definitivním ústupu v celé Evropě. Hlavní zásluhu na postupné změně smýšlení v tomto směru má německý jezuita a duchovní básník Friedrich von Spee, který v první polovině 17. století s rizikem vlastního obvinění z čarodějství a upálení na hranici vyvolal v Německu proti této pohanské pověře a popravám nevinných lidí kampaň, kterou vedli zejména jeho řádoví spolubratři.
Procento popravených v poměru k počtu obyvatel různých evropských zemí
Stát
Počet obyvatel
Počet obětí
Počet %
Lichtenštejnsko
3 000
300
10
Švýcarsko
1 000 000
4000
0,4
Dánsko
570 000
1000
0,175
Norsko
400 000
500
0,125
Finsko
350 000
115
0,032
Nemecko
15 000 000
22 500
0,15
Anglie
4 000 000
1 000
0,025
Portugalsko
1 000 000
5
0,0005
Lotrinsko
400 000
2 700
0,675
Byli převážně obviňováni z toho,že:
1.uzavřeli smlouvu s ďáblem a zřekli se Boha své víry a křtu
2.byli ďáblem označeni na některé části těla, která byla znecitlivena
3.vyvolávali bouře a ostatní živly
4.byli na sabatu a dopouštěli se povícera bezbožností
Tak bylo zabito i mnoho nevinných lidí. Stačilo jedno obvinění někoho z vesnice a už bylo obtížné se hájit. Přitom to mohly být třeba jen ženy s dobrou znalostí léčitelství a bylinkářství.
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.