Lykantropie

7. dubna 2006 v 20:27 | Judyth |  Lykantropie neboli vlkodlaci
Lykantropie je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Je však těžké stanovit v kterém momentu vývoje se ze zvířete stal člověk a stejně těžké je říci, kdy začal mít potřebu se proměňovat zpět ve zvíře.
Důvodem mohla být potřeba bezprostředního kontaktu s přírodou jako hlavním hybatelem věcí, tím kdo dává i bere. Nebo v kulturách, kde byla zvířata uctívána, mohla být proměna v ně aktem zbožštění.
Symbolika zvířat se objevuje snad ve všech kulturách a náboženstvích, které jsme měli možnost poznat. Známe různé bizoní, ptačí a vlčí muže, kočičí ženy, většina egyptských bohů a amerických Velkých duchů na sebe brávala zvířecí podobu, šamani přírodních kultur se v transu stávali zvířaty uctívanými i těmi, která bylo třeba ulovit. Od nagualismu, tedy psychického (astrálního) spojení člověka se zvířetem je velmi blízko ke spojení, či snad prolnutí, fyzickému.
Podle dostupných zdrojů, a že jich vpravdě není mnoho, málokterý dlak nebo zvěromág rád hovoří o svých intimních záležitostech, je pravděpodobné, že lykantropii způsobuje nějaký činitel v krvi, nazvěme ho agens lycanthropus. Podle toho, jak se tento element do krve dostane, lze lykantropii rozdělit na tři druhy:
vrozená,
získaná,
naučená.
V případě vrozené lykantropie by tímto elementem mohla být dědičná informace, která, pokud je v krvi narozeného jedince aktivována, stává se tento dlakem. Jako mnoho dalších dědičných vlastností, není pravidlem, že se dlačím rodičům narodí dlak. Po mnoho generací může být tato vlastnost ukryta ve šroubovici DNA a objevit se nečekaně v rodině, kde nikdo netuší, že mají mezi předky lykantropa.
Teorie genu, však nestačí pro vysvětlení získané lykantropie. Neexistuje totiž gen, který by byl přenosný z krve jednoho jedince do krve druhého, jak se to děje při pokousání člověka dlakem. Zde se jako vysvětlení nabízí nákaza. Tato teorie, ač poměrně rozšířená, se mi nezdá být opodstatněná, nemyslím si totiž, že lykatropie je nemoc, nebo vada.
Existují také prameny, které získanou lykantropii popisují jako probuzení neaktivního činitele v krvi jedince aktivním, který do jeho krve přechází při pokousání. Znamenalo by to, že člověk, který nemá v krvi obsažen agens, nemůže být pokousáním nakažen. Tuto teorii nevyvracím ani nepotvrzuji.
Vysvětlení původu dlactví nabízí podle mě teorie naučené lykantropie. Domnívám se totiž, že šaman, zběhlý v přeměňování ve zvíře, mohl tuto schopnost, kterou dosud vždy aktivoval vědomě pravděpodobně v nějakém stavu změněného vědomí, zakódovat do své krve, tak, aby ji nemusel vždy složitě vyvolávat vědomě, ale aby aktivátorem byl například úplněk, kdy kmen konal obřady. Takto zakódovaný činitel mohl přecházet na šamanovy potomky, stejně jako při zasvěcovacím obřadu na šamana-čekatele, který tak nebyl nucen složitě se přeměňování učit. Činitel uložený v krvi se tak mohl začít postupně šířit a nekontrolovatelně zabydlovat v lidské populaci.
Domnívám se, že potomci šamanů - zvěromágů byli postaveni před dvě možnosti, mezi kterými nemohli volit. Buď se narodili jako dlaci bez možnosti tuto vlastnost vědomě ovlivňovat, nebo se u nich dědičný činitel neprojevil, i když ho předávali dál do genové výbavy svých potomků. Pokud by se tito jedinci chtěli stát zvířecími šamany, museli by se přeměnu sami naučit. Domnívám se totiž, že bez znalosti mechanismu spouštění přeměny, není možné ji vědomě provádět, přestože se u jedince dlačí činitel v krvi nachází.
Pokud se tedy chtěli stát šamany, museli nastoupit složitou cestu hledání a následné přeměny někde v buněčných strukturách vlastního já, spouštějící řetězovou reakci měnící samotnou podstatu jejich tělesného bytí.
Domnívám se, že složitost této přeměny je na hranici našeho chápání. Domnívám se, že je k ní potřeba jistá dávka počáteční energie nutné k přesunu elementárních částic uhlovodíkových vzorců. Domnívám se, že čím je zvíře, do kterého se mág přeměňuje méně biologicky příbuzné člověku, tím je tato potřebná energie větší. Také si myslím, že přeměna ve zvíře, které je objemově menší s sebou nese potřebu komprese tělesné hmoty, která se při přeměně zpět může projevit například silnou dehydratací nebo úbytkem tělesné hmotnosti. Tělo se při kompresi zbavuje vody, která tvoří jeho značnou část, odpařením do vzduchu. Část tělesné hmoty, která by menšímu zvířeti přebývala, nebo ho činila příliš těžkým, je převedena do antihmoty, tak, aby byl objem tělesné hmoty v trojrozměrném prostoru vyvážen.
Domnívám se, že přeměna vyžaduje hlubokou znalost vlastní fysiologie, somatologie, histologie, biochemie a neméně hlubokou znalost o zvířecím druhu, ve který se mág proměňuje. Také znalost fyzikálních zákonů našeho světa, elementárních částic, transformace energie a to nezbytně, protože celý proces proměny je zřejmě energeticky náročný.
Jakákoli i drobná chyba například při změně struktury DNA by mohla zapříčinit nevratné zhroucení fysického těla.
Domnívám se, že zvěromágové, kteří svou proměnu provádí vědomě a i ve zvířecí podobě udržují kontinuitu své osobnosti, myšlení, vzpomínek a vlastností, stejně jako dlaci užívající lektvary na zachování "zdravého rozumu", mohou být důkazem, že duše se v lidském těle neváže k žádné části jeho fysis, že nesídlí ani v mozku ani v srdci, protože v těch dochází při přeměně ke změnám, zvlášť v mozku zásadním, které by jistě zapříčinily ztrátu částí tohoto souboru, který nazýváme duše.
Dlaci a tedy i zvěromágové jsou známi svojí provázaností s astrálním světem. Astrální protějšek bytosti v podobě jakési aury je svázán s jejím fysickým bytím bez ohledu na jeho formu. To mě vede ke spekulaci:
Pokud existuje pro všechny fysické formy jedné bytosti jeden astrální protějšek, nebo chcete-li jedna duše, je to pro dlaky, kteří svým dlactvím trpí, naděje. Domnívám se, že vydají-li se cestou vnitřního poznání a nebudou-li se sami sobě vzpírat, ale naopak svou dvojakou podstatu hluboce vnitřně přijmou, mohou ji skrze svou astrální podstatu rozumově ovládat, protože jejich duše je přenosná do jakékoli jejich fysické formy.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.