Říjen 2006


Astrální upíři

29. října 2006 v 7:47 | Judyth |  Vampýrizmus
Dle určitých teorií člověk sestává nejen z fyzického těla a duše, ale existuje i jakýsi prostředník mezi nimi, a tím je právě astrální tělo. Astrální tělo je přesným, ale nehmotným obrazem těla fyzického. Z fyzického těla má tedy podobu, ale konzistencí je nehmotné, jako duše. Za života člověka prostupuje jeho hmotné tělo a je s ním těsně spojeno. Občas - i když velmi zřídka - dochází k případům, že astrální tělo z hmotného těla vystoupí a volně putuje po libovolných místech. S hmotným tělem, které upadne do stavu jakési strnulosti a v bezvědomí zůstává na jednom místě, je však stále spojeno jakousi tenkou nití, která znamená život. Astrální tělo obsahuje lidské vášně, ale hlavně životní energii, jakousi nervovou sílu, která hmotné tělo oživuje a je mu předávána prostřednictvím krve. Po smrti se astrální tělo i s duší odpojuje od mrtvoly a může ještě po určitou dobu přetrvávat samostatně, i když se už hmotné tělo zcela rozložilo. Čím více člověk za svého života podléhal pudům a vášním, tím pomaleji se astrální tělo rozkládá, přetrvává v astrálu a zadržuje tam i duši na její cestě do světa vyššího. Chce-li si čaroděj nebo mág, ovládající okultní praktiky, zachovat i po smrti svou kompletní osobnost, musí udržet astrální tělo ve spojení s tělem fyzickým (třeba i na dálku čímž zamezí rozkladu fyzického těla.
Teorie, která zastává myšlenku astrální konzistence těla upíra, tedy říká, že upír dokázal zamezit rozkladu pohřbeného fyzického těla, a proto mohlo jeho astrální tělo vystupovat z hrobu a bloudit po okolí. Jeho fyzické tělo fakticky nežilo, pouze vegetovalo. V rakvi neležel člověk s tlukoucím srdcem a teplou krví, nýbrž jakýsi zoofyt, ve kterém bezvědomě kolovala krev jako chladná rostlinná šťáva pomalu stoupající vénami k srdci a pak opět zvolna klesající. Arterie upíra se prý podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají vlhkost z prostředí hrobu a nasycují jí tělo, které pak vyměšuje různé sekrety. Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách dolů, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté. De fakto astrální tělo přebírá dřívější úkol fyzického těla - živit se za účelem zachování života. V souvislosti s touto teorií se nabízí otázka, co vlastně takový upír lidem vysával - krev či pouze energii? Vzhledem k tomu, že astrální tělo je nehmotné, tak odpověď musí znít, že energii.V moderní psychotronice se běžně hovoří o jevu zvaném energetické upírství. Každý člověk má svou životní energii, která mu dodává síly. Každý má také schopnost dodávat či odnímat energii jiným. Většinou se tak děje nevědomky, a tak se stává, že někteří lidé mimovolně svou energii rozdávají a jiní ji zase "kradou". Tito lidé si pak zaslouží označení "energetičtí upíři". Takovíto lidé odnímají energii druhým a přivlastňují si ji. Osobám, které jsou těmito energetickými upíry trvale vampyrizovány, pak vlastně nezbyde nic jiného, než se také stát upíry, aby si mohli chybějící a k životu potřebnou energii doplnit. Zde se tedy dění naprosto shoduje s lidovou pověstí - kdo je vysáván upírem, za čas se jím sám stane. Faktem je, že někteří lidé naopak ovládli schopnost dodávat energii druhým a stali se z nich tak lidoví léčitelé.
Hypotéza o astrálních upírech má dvě větve: jedna hovoří o čistě energetickém upírství, které páchá astrální tělo, které je viditelné jen ve výjimečných případech. Někteří zastánci této teorie však nevylučují, že upíři možná dokáží své astrální tělo zhmotnit, a pak by bylo docela možné, že lidem sají doopravdy krev. To je tedy druhá "větev" teorie o astrálních upírech. Materializace je v okultismu pojem celkem běžný. Byly popsány případy, kdy se na seancích, na kterých působila obzvláště silná média, začala před zraky zúčastněných vytvářet lidská postava, která byla někdy i zcela hmatatelná. Známý anglický fyzik prof.Wiliams Crokes se rozhodl jev materializace zkoumat a došel k velice zajímavým závěrům. Tři roky prováděl pokusy s patnáctiletou dívkou Florencií Cookovou, která měla silné mediální schopnosti. Při pokusech vždy upadla do hlubokého transu a vedle ní se zhmotnila zdánlivě zcela živá a skutečná postava. Florencie musela být při pokusech chráněna před světlem, protože - jak Crookes zjistil - denní světlo působilo na materializovanou postavu rozkladně. Pokusy proto zpočátku prováděl při světle petrolejové lampy, která na materializaci působila nejméně rušivě, později však zjistil, že nejdokonalejší je světlo fosforeskující. Sestrojil si tedy speciální fosforovou lampu, při které mohl velice dobře materializační jevy pozorovat. Crookesův spolupracovník, elektrotechnik ing.Varley, se jednou dotkl ruky zmaterializované postavy, a shledal ji velice chladnou a vlhkou narozdíl od teplé a suché ruky média. Po ukončení materializace si postava stoupla ke zdi, rozpažila ruce a v této poloze se rozplynula jako pára. Někdy však byla dematerializace náhlá a postava zmizela okamžitě. To bylo obyčejně tenkrát, kdy médiu hrozilo nebezpečí náhlého probuzení z hlubokého transu. Všechno nasvědčovalo tomu, že postava čerpá energii pro svou materializaci z těla média. Pokud nestačila, čerpala ji z těl ostatních přítomných, aniž by o tom věděli. Svědčila o tom jistá oslabenost a únava, která se po ukončení seance některých účastníků zmocnila. Energie pro materializaci se dá ale také získat z dýmu určitých kuřidel nebo z krve.
Takže tedy podle názoru některých spiritistů není upír, vycházející z hrobu a sající krev, nic jiného, než zhmotnělé astrální tělo zemřelého. Je v tak úzkém spojení s mrtvolou, že ji může postupným odhmotněním a opětovným zhmotněním dodávat krev, aby ji uchovalo před hnilobou. V hrobech upírů bývají malé otvory podobné myším děrám, kterými by astrální tělo v podobě ektoplazmy mohlo z hrobu unikat, aby se vně hrobu materializovalo, čímž by získalo lidskou podobu. Pokud by se upír zhmotnil jen částečně, vysvětlovalo by to, jaktože pro něj nejsou překážkou zavřené dveře, proč nevrhá stín ani se neodráží v zrcadle. Hypotéza operující s materializací dokonce vysvětluje i další aspekt legend o upírech - totiž to, že upír vychází z hrobu jen v noci, protože denní světlo by ho zahubilo. Jak bylo výše řečeno, denní světlo má na materializované tělo rozkladný vliv.

Mýty a legendy

26. října 2006 v 7:06 | Judyth |  Vampýrizmus
Mýty a legendy
Na začátku všeho byl patrně strach. Strach z mrtvých a jejich návratu. Strach z neobvyklých úmrtí. Strach z neobvyklých živých.
Vampyrismus, tedy strach z upírů, se objevuje mezi lidskými kulturami s pohřbem intaktních těl, jiné kultury, s žárovými pohřby tyto mýty většinou nemají... Lidé pak měli strach, že se ti, kteří zemřeli za podezřelých okolností, mohou vrátit na svět jako nemrtví a škodit živým. Těla zdánlivých upírů pak byla různě zohavována: ukroucená či odseknutá hlava je uložena v jiné části hrobu, odseknuty bývají také končetiny, případně jsou svázány či spoutány. Ústa vampýra jsou ucpána kamenem či kusem kovu, v hrudním koši jsou pak zbytky po vražených kolících. Nezřídka jsou těla posypána květy česneku či mákem a zasypána kameny nebo trnitými větvemi. Hroby a těla byla takto v drtivé většině případů upravena až po prvním pohřbení a následné exhumaci. Další zvláštností je, že až na ojedinělé případy, šlo o těla mužská.
Kdo tedy byli ti upíři? Dle lidmi tradovaných legend, upír je bytost, která má, v různém podání, více či méně stejné vlastnosti. Je zlou, nemrtvou bytostí, má husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Po půlnoci či za úplňku saje krev, nemá stínu a neodráží se v zrcadle. Vládne zlému počasí, umí přivolat bouři, krupobití či větrnou smršť. Umí se také přeměňovat, ve vlka či v netopýra. Pohybuje se výhradně v noci, má strach ze světla, denní světlo jej zabíjí a ve dne je bezmocný a přebývá v kryptách nebo rakvích.
Bezmocnosti v denní době se dá využít k jeho likvidaci, neboť žádná ochrana proti němu není tak jistá, jako jeho odstranění. Je-li nalezen hrob upíra, a to podle hlasitého mlaskáni, nerozloženého těla v hrobě či jiných indicií, nejlépe je upírovi probít srdce kolíkem z hlohu, trnky, osiky či dubu a useknout mu hlavu. Nejjistějším způsobem je však jeho tělo spálit.
Legendy znají několik podob upíra, někde dokonce splývá představa upíra a vlkodlaka. Lidské slovo upír či vampýr, prý přišlo s lidmi z jejich světa a znamenalo démona, který se vsaje, vkousne nebo démona, který uniká z hrobu. Co se týče slova vlkodlak, werwolf či lykantrop, jde prý též o lidská slova, znamenající toho, kdo má kůži vlka či člověkovlka.
Kdo však byl těmi upíry, dokud lidská rasa nepoznala naši rasu? Tělesně či duševně postižení lidé? Či lidé vůbec zvláštní, např. čarodějové? Nebo to byli normální lidé, oběti nějaké choroby? Lidské záznamy, získané vyššími upíry při vizionářských cestách Sférami popisují zhruba toto:
1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného A. P. stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného A. P. asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž
2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak
3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil
4. hajduk J., že jeho snacha S. před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem M., zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela.
Potud vypověděli svědci.
Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:
1. Mrtvola ženy jménem S., dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to artérie i vény, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem M., asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve "stavu upírském".
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem M., pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem J., jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem R., pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.
7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem R., pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.)
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka S., zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka M., zemřelého před šesti nedělemi.
13. S., dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.
Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.
Jde o autentické dokumenty z předindustriální éry lidstva.

Většina lidských legend o vampyrismu tedy mluví o epidemiích, rychlých a zdánlivě nezapříčiněných úmrtích, nikoliv o ojedinělých osobách. Co mohlo být příčinou? V souvislosti s hledáním možných chorob, jež by byly podkladem pro uvedený jev, byly vyslovovány nejrůznější domněnky. Některé vyslovované argumenty jsou kuriózní až absurdní. Vcelku instruktivní dobový záznam případu vampyrismu je onen výše uvedený. Došlo tam k záhadné epidemii úmrtí. Lidé, zemřelí na tuto epidemii, v hrobě nehnili, přestože lidé zemřelí z jiné příčiny a současně či později pohřbení na tomtéž hřbitově vykazovali jasné známky rozkladu. Mrtví měli zachovány vnitřní orgány, ty se zpravidla při dekompozici mrtvého těla kazí nejdříve, a tekutou červenou krev v cévách i tělních dutinách.
Někteří autoři zpochybňují citované svědectví vojenských ranhojičů mj. proto, že nalezli krev v tepnách. Ta bývá většinou během agónie vypuzena křečovitým stahem jejich stěn vypuzena do žilního systému. Nemohlo však jít o purpuru, uvedený stav totiž bývá spuštěn bakteriální infekcí, která bez moderních antibiotik vede k rychlé smrti a rychlému posmrtnému rozkladu. Některé dobové popisy uvádějí mrtvolný rozklad končetin ještě žijících pacientů. Proto je krajně nepravděpodobné, že by těla lidí, zemřelých z této příčiny, byla nalézána v hrobě nedotčená. V takovémto případě lze naopak předpokládat prudký bakteriální rozklad.
Je tu ale jiná možnost, objevená teprve nedávnoi na Novém Světě. Jedovaté produkty hub a plísní, tzv. mykotoxiny trichotheceny (rod Fusarium), popř. v kombinaci s ochratoxinem a některými dalšími mykotoxiny a jejich projevy v organizmu člověka však uvedenému obrazu naprosto vyhovují. Došlo by k úmrtí za příznaků purpury, krev by zůstala nedotčena a mrtvolný rozklad by tyto mykotoxiny přinejmenším zbrzdily.
Uvedené argumenty svědčí pro to, že za představami o vampyrismu se skrývá konkrétní zkušenost s podobnými otravami potravou. Houby, a tedy i mykotoxiny trichotheceny, se objevují v plesnivém obilí. Minimálně 5 % obilí je v nepříznivých letech zasaženo těmito houbami a plísněmi, takže lidé i dobytek, krmíce se jím bezelstně, umírali za podivných okolností. Mykotoxiny pracují s časovou prodlevou, takže lidé zdánlivě zdraví jsou najednou bledí, mají halucinace, nejčastěji je navštěvují a trápí mrtví, mají bolesti, jsou apatičtí, krvácí z mnoha malých ranek a mají krví podlité oči. Jejich těla po pohřbu v hrobě se jenom nadouvají, ale netlejí, krev je stále tekutá. Není proto divu, že lidé na tento jev reagovali, jak reagovali.
Stařičké lidské mýty a nové zkutečnosti Nového Světa způsobily prolnutí vampýrských mýtů s realitou upírů. Lidé, zahleděni sami do sebe a do svých kratičkých životů a pokroucených legend, zaměňují své nemocné za příslušníky našeho rodu a své fabulace za realitu.

Víra na upíry v Evropě

26. října 2006 v 7:03 | Judyth |  Vampýrizmus
Víra v upíry byla (a je) hojně rozšířena v mnoha částech světa, žádná jiná oblast na světě však nevydala tak rozsáhlou sbírku vampyrického vědění jako Evropa. Legendy o nemrtvých putovaly svobodně všemi možnými evropskými zeměmi, čímž dnes působí nesnáze, pokud jde o přesné určení původu vampýrské legendy.
Například v Řecku dodnes existují lidé, kteří věří na upíry. Konkrétně tento jejich tvor je znám jako "vrykolakas". Člověk se mohl stát vrykolakem skrze násilnou smrt či nedbale vykonaný pohřeb. V Řecku ovšem (jakož i u jiných ortodoxních národů) existovala také všeobecně rozšířená víra, že osoba vyhoštěná z církve nedojde po smrti klidu. Je tudíž zřejmé, že každý, nad kým vyslovil kněz tuto klatbu, stával se rovněž upírem. Zdá se, že vrykolakovi bylo předurčeno, aby napadal ty lidi, které znal ještě zaživa. Tento upír totiž často přicházel k domovům svých přátel a příbuzných, aby zvenčí volal jejich jména. Ke zničení vrykolaka bylo nutno použít tradičních metod, tedy prohnání dřevěného kůlu skrze tvora a odseknutí jeho hlavy. Po těchto úkonech někdy následovalo spálení těla. Příležitostně se také stávalo, že vědělo-li se o nemrtvém, že jde o původně exkomunikovaného, byla tato klatba knězem z vrykolaka sňata, čímž mu byl dán mír.
S Řeckem sousedící země jsou taktéž bohaté na vampyrický folklór. Bulhaři mají víru, která se velmi podobá tomu, čemu věří Řekové. Také zde povstávají upíři skrze násilnou smrt či neschopnost duše zemřelého nalézt klid. Příčinou zde mohl být i nedbale vykonaný pohřební rituál. Jakmile se zrodí "vapir" či "ubour" (záleží na oblasti) bude postrachem místních obyvatel tak dlouho dokud jej nezlikviduje "vampirdzhija" - bulharský lovec upírů. Někteří bývali odstraňováni pomocí dřevěného kůlu, jiní pak mohli být donuceni vstoupit do láhve s ikonou či svatým obrázkem.
V Rumunsku jsou upíři nazýváni "strigoi" či "strigoica" (mužský a ženský rod). Často jsou pokládáni za živé čarodějnice, které mohou opustit své tělo, kdykoli chtějí na někoho zaútočit. Tito živí upíři jsou nazýváni "strigoi vii". Naproti tomu nesmrtelní krev vysávající upíři jsou v této oblasti nazýváni "strigoi morti". Tito tvorové jsou tradičními upíry nejen proto, že v noci opouštějí své hroby a přiživují se na krvi živých, nýbrž také pro způsoby, jakými byli likvidováni. Rumuni věřili, že "strigoi morti" je možné česnekem udržet v bezpečné vzdálenosti, větévka divoké růže mu zabraňovala v opouštění hrobu a svaté symboly jej dokázaly zapudit. Samozřejmě, že preferovanými metodami bylo probodnutí kůlem a stětí. Z Rumunska také pochází víra v "nosferatu". Toto jméno bývá spojováno s krev vysávajícím upírem, jemuž je přisuzována schopnost mít sexuální styky s živými. Osoba je odsouzena stát se "nosferatu", pokud je nevlastním dítětem rodičů, kteří se narodili jako levobočci. K zlikvidování "nosferatu" jsou rovněž používány obvyklé evropské metody.
V Polsku a Rusku se setkáváme s folklórem, jehož součástí je i "upior" či "upyr". Oba tito tvorové disponují neobvyklým rysem, totiž že se potulují a útočí v době od poledne do půlnoci, což znamená, že přinejmenším polovina jejich aktivity spadá do denních hodin. Jejich neuhasitelná žízeň po krvi je však řadí mezi tradiční upíry. Oba tvorové bývají zneškodňováni tradičnímu evropskými způsoby, v Rusku však kromě toho bývala na "upyra", nalezeného ve své rakvi, vylévána svěcená voda.
Německý "nachtzehrer" se chová prakticky stejně jako "vrykolakas". Kromě toho však o něm bylo známo, že se přiživuje nejen na krvi živých, nýbrž i na tělech mrtvých.
Ve Velké Británii a Francii nenacházíme žádný významnější původní vampyrický folklór.
Ještě několik evropských zemí, o kterých nebyla zmínka, disponuje jistým druhem vampyrického folklóru, jsou si však v mnohém podobné s výše zmíněnými případy. Např. v Itálii existuje velice stará víra v živého upíra, který je nazýván "strega" a který se chová velmi podobně jako rumunský "strigoi vii".
Nyní si představme některé okultní či vědecké pohledy na problém vampyrismu. Tato vysvětlení je však možno aplikovat pouze na některé z případů a zdaleka neobjasňují existenci vampyrismu jako celku.

Diplom :)

15. října 2006 v 12:48 | Judyth |  Aktuality
Zdravím vás!
Zde dávám můj diplom za 1.místo v soutěži o nejtajemnější blog, který jsem dnes získala a děkuji všem, co mi poslali hlas a na stránkách mě podpořili svými milými slovy...díky! :)
Vaše Judyth
***
http://judytha.blog.cz © 2006-Judytha

Gothické e-shopy

5. října 2006 v 9:41 | Judyth |  Gothic styl
Zdravím vás, tak zde jsem vám připravila seznam e-shopů s metalovou, gothickou a punkovou módou. Přeji příjemné kochání touto krásou a ať si dobře vyberete. :)
Vaše Judyth
www.nosferatu.cz ...nejznámější obchod s Gothickou módou, rozhodně je z čeho vybírat. Kamenný obchod najdete na jejich stánkách, nebo v Praze - 2 patra, 250m2 tak se přijďte podívat ,-)
www.gothic-habitus.org ...stránky Raveny, obrovská spousta nádherného gothického oblečení
www.metalshop.cz/ ...spíš metalové oblečení, ale něco do gothiky se i zde najde
www.drakkaria.com pohanská móda a spousta věcí
www.carodejnice.com 1. čarodějnický obchod v praze...to už mluví samo za sebe
www.mondo-bizarro.hyperlink.cz ...rockshop, asi můj nejoblíbenější obchod
http://www.redraven.cz ...gothic shop hlavně s krásnými doplňky a kůží.
www.paganshop.cz obchod se vším a hlavně s pohanskými věcmi

www.metalmerchandise.cz
http://eshop.stargate.cz/e-shop/ ... tady najdete figurky (Emili The Strange, Living Dead Dolls, Anime, Hororová tryka a různé další věci...)
www.lumbers.cz ...obchod hlavně s punkovou módou
http://judytha.blog.cz © 2006-Judytha

Vampirický cyklus

5. října 2006 v 9:39 | Judyth |  Vampýrizmus
Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ?
Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.
Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:
  • Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
  • Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
  • Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
  • Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidé už i za živa.

Upírství, historie, legendy...

5. října 2006 v 9:36 | Judyth |  Vampýrizmus
Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k jádru věci...
Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou. Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli. Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby prokousl tepnu a mohl sát krev. Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za svého života čarodějové, zločinci nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, například sebevraždou. Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati. Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u některých lebek byly vylomené čelisti. Velice zajímavá je skutečnost, že lebky byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly nalezeny i deváté zuby. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k takovýmto zásahům na mrvolách museli mít pádný důvod. Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a od starých Slovanů. I slavný hrabě Drakula, který skutečně existoval, žil v této oblasti - v rumunských Karpatech.
KRONIKA
HROZIVÁ HISTORIE
Toto tedy praví legendy. Nyní ale už přejděme na faktičtější půdu - nahlédněme do starých kronik, co o upírech hovoří ony. Pro zajímavost uvedu dva záznamy z kroniky českého kronikáře opata Neplacha. Zápisy pocházejí ze 14. století a možná mohou vyvolat úsměv formou, jakou jsou psány, ale jádro je zcela určitě pravdivé:
Roku 1336 zemřel míli cesty od Kadaně v Čechách ve vsi Blově pastýř nějaký, jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo.
Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.
FAKTA
OVĚŘENÉ DOKUMENTY
Podobných případů bychom ve starých písemnostech nalezli velmi mnoho. Problémem je, že je sporné, zda mají také faktickou hodnotu, a když ano, tak do jaké míry. Proto se jimi nebudeme zabývat nijak vážně. Existují však i úřední dokumenty, které jev upírství potrvzují a které už nelze brát jen tak na lehkou váhu. Jsou totiž sepsány a podepsány soudci, lékaři nebo vojáky, kteří jakožto úřední osoby pohlíželi na svět realisticky a ve spisech nic nepřikrášlovali ani nepřidávali. Právě takovéto osoby bývaly pověřeny zprávy o upírech zkoumat, a na základě toho vyhotovili listiny, o nichž si teď povíme.
Zajímavý případ se stal v roce 1725 ve vesnici Kisilovy v Uhrách. Asi tři týdny po pohřbu jistého Petra Plogojoviče onemocnělo náhle ve vesnici několik osob. V osmi dnech zemřelo devět osob, starých i mladých, a to po krátké jedno- či dvoudenní nemoci. Všichni na smrtelné loži vypověděli, že příčinou jejich smrti je Plogojovič, který k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně, stiskl jim hrdlo a vysál jim krev. Aby bylo zabráněno dalšímu neštěstí, rozhodli se občané otevřít Plogojovičův hrob a mrtvolu spálit. Obrátili se proto na císařského místodržitele a na místního faráře, aby jim k tomu udělili povolení. Ti se zpočátku zdráhali, ale když jim vesničané pohrozili, že opustí vesnici a usadí se jinde, postoupili nakonec celou záležitost soudnímu dvoru do Bělehradu, odkud byli do vesnice vysláni dva úředníci. Komise dala otevřít hroby všech, kteří zemřeli v posledních šesti týdnech. Když otevřeli hrob Plogojoviče, nalezli jej s otevřenýma očima, s přirozenou barvou obličeje a bez nejmenšího mrtvolného zápachu. K nálezu byl proto přivolán ještě císařský důstojník z Gradišky, který do úředního protokolu uvedl následující:
...odebral jsem se v průvodu popa z Gradišky do jmenované obce Kisilovy, abych prohlédl již vykopané tělo Petra Plogojoviče a podle skutečné pravdy jsem zjistil toto: Předně nebylo tu ani stopy onoho zápachu, jaký pociťujeme z hrobu a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé, vlasy, vousy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní viděti. Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe vypadati. V jeho ústech jsem spatřil - ne bez úžasu - trochu čerstvé krve, kterou vysál podle všeobecných výroků z těch, jež připravil o život - sumou byly tu všechny známky, jaké takoví lidé, jako již shora pověděno, mají míti. Když tedy pop i já jsme spatřili toto divadlo, přičemž lid byl stále rozčilenější a také poděšenější, připravili všichni poddaní rychle kůl, který zahrotili, přiložili jej mrtvému tělu na srdce, aby bylo probodeno, a při probodení nejen že se mnoho krve ukázalo z úst a uší, a sice krve zcela čerstvé, nýbrž objevily se ještě jiné pusté známky, kterých z respektu pomíjím. Potom zmíněné tělo podle zvyku spálili na popel, což vysoce slavnému úřadu oznamuji a zároveň oddaně a nejposlušněji prosím, aby, kdyby se tu byla stala nějaká chyba, nebyla přičtena mně, nýbrž lidu, který byl strachem jako bez sebe.
Doba, o které se hovoří, je doba, kdy Evropu doslova zachvátila vlna upírství. Úřady se k věci nestavěly vůbec laxně, důkazem toho je, že byly ustanoveny mnohé komise pověřené zkoumáním zpráv o upírech a případně zásahem. Častým exhumacím byli přítomni lékaři, kteří byli pověřeni vyhotovením protokolu o zásahu.
Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku
Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.
Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku
V Bělehradě 26.ledna 1732
Tyto protokoly jsou bezesporu velmi zajímavé stejně tak jako kontroverzní. Objevily se pokusy vysvětlit popisované události racionálně, ale žádný z nich nezněl dostatečně věrohodně, jelikož nevysvětloval všechny aspekty daného jevu. Někteří lékaři se domnívali, že epidemie upírství v letech 1720-1735 způsobila nějaká nemoc. Otázkou je, jaká. Např. co se týče nesrážení krve - to může být projevem infekce či otravy, může to ale také být samostatná choroba, jako např. hemofilie, hematogická purpura apod. Při těchto nemocech nastává krvácení jak do tkání, tak ze sliznic, z nosu a úst. Avšak srážlivost, ovlivněna těmito faktory, je prodloužena z obvyklých několika sekund na několik minut, ne však více. V žádném případě nemohou uvedené nemoci zapříčinit to, že by se krev nesrážela po dobu několika měsíců. Z pohledu dnešní medicíny je to zkrátka nemožné - a přesto se to stalo. Další věcí, kterou nelze s dosud dosaženými znalostmi vysvětlit, je fakt, že těla nepodlehla hnilobě a uchovala si naprosto čerstvý vzhled. Jakékoli vysvětlení, které by operovalo s přirozenou mumifikací (tj. mumifikací způsobenou půdními podmínkami), by bylo scestné, jelikož - jak je v protokolu uvedeno - v těsné blízkosti nerozložených těl ležely mrtvoly zcela v rozkladu, a ještě navíc mnohé z těchto mrtvol byly v půdě mnohem (až 4x) kratší dobu, než mrtvoly nerozložené. Podobný jev - mrtvé tělo nepodléhající hnilobě - můžeme pozorovat i u mnoha svatých, ani u nich však nikdo nedospěl k nějakému vysvětlujícímu závěru.

Evangelium

5. října 2006 v 9:33 | Judyth |  Vampýrizmus
Po vzpouře andělů se otevřela nebesa a toho dne Bůh označil zemi, která propadne temnotě. Určil ji místo ve stínu slunce a její den tak proměnil v noc. Z prachu té země a z hlíny jejich hrobů povstalo plemeno Nosferatu - těch, kteří nikdy nespatřili slunce a měsíci se tak klaněli jako svému bohu. A určeno bylo, že oni nezemřou do těch časů než jim Bůh určí místo na slunci a vyjme jejich zemi z prokletí stínu. Kdo z nich by porušil tento zákon a spatřil slunce zemře! Do těch dob je hvězdy vezmou pod svou ochranu a měsíc jim bude zářit jako slunce. I slitovala se matka Magie nad prokletými a pravila jim: ,,Byla jsem stvořena a též zapovězena, jako jste byli i vy. Já propůjčím vám kouzla a moc vševelikou a spojím vás v armádu jedinou. Pod vlajkou mé moci stvoříte národ. Spočinete pod křídly temnými a učiním z vás národ, který přijde až po událostech velikých, kdy nebude již člověka na zemi. Neboť nebude nikde více zla nežli v duši člověka a člověk nebude mít většího nepřítele než sebe samotného. Pak ve jménu Božím čtyři jezdci vyjedou a jejich jména budou Smrt, Mor, Válka a Hlad. Nebesa se otřesou a země chvění bude veliké. Řeky vystoupí ze svých koryt a oheň a zkáza bude tam, kde nedostoupí voda. Má síla vás před hněvem těch jezdců ochrání, neboť já jsem matka všech příčin. A po těch časech spatříte slunce."
-Vampýrská bible
Ta země ve stínu slunce nese jméno Transylvania. Temný pranárod vyšších bytostí obdařených mocí a nepatřící žádnému pánu, byl nazván Nosferatu-Upíři pradávní nadřazenci nad oběma světy. Andělé záhrobí s bledou tváří, chladným šarmem, zvrácenou erotikou a zklamaným srdcem bez citu. Ve zlobě a zoufalství prokleli Boha a sami byli prokleti Ďáblem.
Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů. Ve vzývání božstev temných i nebeských. V uctíváni života a volání smrti. Z té záře povstal ten, který nepatří temnotě ani nebi. Tak se zrodil Nosferatu, mocný vládce, poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí.
Odjakživa se lidé upírů báli. Dávali jim nejrůznější jména a přisoudili jim podobu krvavé šelmy, hrůzostrašné noční stvůry bez srdce, bez citu, bez svědomí. A tato představa často přetrvává dodnes. Je to tak ale doopravdy? Jejich inteligence, síla a zchytralost roste, bytost zvaná upír se kultivuje. A kdo je vlastně upír-temný noční přízrak vstávající z hrobu a sytící se krví živých? Krev! Co spojuje a prostupuje dějiny světa od jeho počátku až do současnosti? Co prochází celým vývojem Země a je všude kde je život? Krev! Všechny pakty s mocnostmi temna jsou spojeny s krví. Politá krev způsobuje mocný vír, který v astrálním světě vyvolává silné reakce a vlivy. Na této skutečnosti stojí všechny magické rituály, které byly od nepaměti spojovány s proléváním krve. Krev je život a to v nejširším možném slova smyslu a toto vědění bylo známo už v nejstarších kulturách. Nic lidstvo nikdy nefascinovalo víc než krev! A nad tím vším rozpíná svá netopýří křídla mocný Nosferatu.

Polibky temnoty...část 1.

1. října 2006 v 14:37 | Judyth |  Povídky
Polibky temnoty
Komtesa Erine se prodírala hustým lesním podrostem. Ruce měla už celé poškrábané od ostrých větví planého hlohu a od trnů ostružin, z jemných krajkových rukávů jejích nádherných, tmavě zelených sametových šatů zbyly jen ubohé zašpiněné cáry. A i ty se ještě odtrhávaly dál, jak se prodírala dalším a dalším křovím.
Hustě pršelo a déšť jí promáčel oděv až na kůži a utvořil z jejích dlouhých, vlnitých, plavých vlasů malé slepené provázky. Pomalu se blížil soumrak.
Nechtěla přenocovat v té pustině. A nechtěla se vracet k převrženému kočáru a mrtvolám svého doprovodu. Představa, že by v tom místě měla strávit noc, byť v relativním suchu a teple, ji děsila víc než představa, že by musela vyhledat úkryt a přenocovat zde v lese.
Když je ale přepadli lupiči a vrazi a ona zjistila, že je jediná, kterou nenašli, nezabili a neokradli, dala se raději rychle na ústup. Co kdyby ty muže napadlo se ještě vrátit. Utíkala pak dlouho lesem po, až na sem tam nějaký ten pařez nebo kořen, docela schůdném terénu. Až sem. Posledních několik metrů se co nejrychleji snažila prodrat stále hustějším lesním podrostem. Ani terén zde již nebyl tak zcela rovný, jako předtím. Každou chvíli se skutálela z nějakého svahu do dolíku plného ostružiní, kamení nebo kopřiv a potlučená, zablácená, popíchaná a popálená se odtud pak těžce dostávala zpět nahoru.
Podpatky jejích střevíčků už vzaly za své hned po prvních několika metrech a nohy, nezvyklé chůzi, ji bolely čím dál tím víc. Věděla však, že se odtud musí dostat ven a najít někoho, kdo by ji doprovodil domů. Nijak ji nevábilo strávit noc v Klaitenském lese plném divokých zvířat a opředeném tisíci zkazkami o působení magie na zdejší rostliny a zvěř. Zvlášť ne v tuto noc, kdy má být úplněk. To jsou prý síly zla nejsilnější.
Když tedy zahlédla mezi stromy slabé světlo oken jakéhosi stavení, podvědomě zrychlila krok, i když ji už rozdrásané nohy pomalu odmítaly nést dál a každý krok byl nesnesitelným utrpením. Prodírala se hrdinně dál. Když už myslila, že lesu snad nikdy nebude konec, že se z toho hustého a zraňujícího křoví nikdy nevymotá, les náhle končil. Před jejíma unavenýma nohama se rozprostírala široká zelená pláň, přes kterou protékal malý, bublavý potůček s průzračnou a chladivou vodou.
Na druhém konci planiny se k nebi vypínal majestátní obrys velkého zámku. Tedy, zdivo té stavby již bylo na mnoha místech porušeno a černě natřená brána se zlatými květy a ptáky už nebyla nová a postrádala štít hlásající jméno rodu, který zámek obývá a některé z věží a část opevňujících hradeb byly pobořeny, hlavní křídlo a jedno z postranních křídel zámku a zámecká kaple však byly téměř neporušené a v jednom z oken v prvním patře hlavního křídla zahlédla předtím ten mihotavý záblesk světla, který ji sem dovedl.
Neměla tušení, že tu ten zámek stojí. Nepamatovala se dokonce, že by se někdo zmiňoval o tom, že by tu kdy nějaký zámek stával. Ale byla ráda, že tu je a že není prázdný nebo obývaný nějakými duchy.
Zula si střevíčky, rychle si opláchla zdrásané nohy a ruce a špinavý uplakaný obličej v ledové vodě potůčku, urovnala si vlasy a vytahala z nich listí a úlomky větviček, které se tam zachytily, jak se kolem nich prodírala křovím, a trochu si poopravila a očistila šaty. A pak se zase obula a vydala se k zámku, který ji přitahoval vidinou tepla a sucha tak, jako rozsvícená lampa přitahuje noční můru, než ji svým žárem spálí na popel.
Černá, zlatem zdobená brána se otevřela na jediný její slabý dotek a Erine vstoupila do neudržované, ale ještě stále krásné zámecké zahrady. Voněly tu nádherně lilie a pivoňky a v přenádherných loubích se zde po dřevěných obloucích nad cestami pnuly záplavy bílých a krvavě rudých popínavých růží s květy tak velkými a tak omamně vonícími, že se z toho Erine točila hlava. Chvíli se zde v tichém úžasu procházela a hodlala pak zamířit k hlavnímu vchodu do zámku.
Ale omamná vůně všech těch květů, to, že přestalo náhle pršet, a její únava vykonaly své a ona na jedné z cest zkrátka padla v mdlobách do bílého štěrku.
Značnou chvíli pak nevnímala nic, než skutečnost, že je téměř smrtelně unavena a chce se jí spát. Potom přišel někdo, jehož kroky nezaslechla přicházet, opatrně ji zdvihl a odnesl ji do zámku, kde ji jemně uložil do měkkých, čistotou vonících prachových podušek a zanechal ji o samotě.
Probudila se pozdě v noci v nádherném, zjevně pro dívku z urozeného rodu zařízeném pokojíku. Měsíc, pěkně kulatý a vypadající jako chladné rybí oko, stál vysoko nad střechou zámku a zaléval širokou prostoru planiny prostírající se před jeho branou svým stříbřitým světlem.
Protáhla se a posadila se. Najednou už se necítila ani trochu ospalá. Vstala tedy a zjistila, že jí večer ten někdo, kdo ji sem donesl, svlékl její zničené a promáčené šaty a zanechal ji tu jen v košilce. Ale nebyl zřejmě lehkomyslný, ani ji tu nechtěl držet zamčenou a poskytl jí za její šaty možnost výběru náhrady. U protější stěny totiž stály dvě velké, otevřené šatní skříně plné nádherných šatů různých pastelových barev v mnoha odstínech a kombinacích. Po chvilce studu, dlouhém váhání a ještě delším zkoušení a vybírání si oblékla mléčně bílé šaty s průhlednými, bleďounce modrými dlouhými rukávy protkávanými perlami a zakončenými jemnou drahocennou krajkou, vyšívané zlatými nitěmi. Pak si zlaceným hřebenem a kartáčem učesala jíž usušené a opět se prstencovitě vlnící vlasy a třikrát se v nových šatech zatočila po místnosti, aby viděla, jak se jí u nich točí sukně. Věděla, že je krásná a že teď, když je upravená a oblečená v těchto šatech, jí to určitě velmi sluší. Nebylo tu ale nikde žádné zrcadlo, ve kterém by se o tom mohla přesvědčit.
Na nočním stolku vedle lůžka, v němž spala, našla veškeré své šperky a jemně vypracovanou zlatou čelenku vykládanou modrými a bílými kameny do líbezných tvarů všelijakých exotických květin. Vpletla si ji do vlasů a přizdobila se svými šperky. A pak vyšla vyřezávanými dveřmi do temné zámecké chodby, aby vyhledala svého dobrodince a poděkovala mu.
Srdce jí v hrudi bušilo jako o závod, když otvírala jedny vyřezávané dveře za druhými a snažila se v pološeru místností za nimi vypátrat něčí přítomnost. Cítila se jako v pohádce o krásce a zvířeti a nevěděla, zda se má obávat setkání s pánem zámku, nebo se na ně těšit. Nevěděla proč, ale jakýsi tichý vnitřní hlas v jejím podvědomí jí říkal, že sem vlastně nepatří, že sem vůbec neměla chodit. Nevěnovala mu však příliš pozornosti a pokračovala v otevírání dveří a prohledávání místností. Bylo jich mnoho. Chodba byla dlouhá. A temná.
Zhruba v polovině chodby, zrovna když s povzdechem zavřela další vyřezávané dveře, za nimiž byla prázdná tmavá místnost a chystala se otevřít ty, které je následovaly, ty dveře se otevřely samy a pozvaly Erine do útulně zařízené jídelny, zlité mihotavou září snad tisíců svící v drahocenných svícnech a prosycené teplem a vůní čerstvého hořícího dřeva z velikého krbu ve kterém přívětivě praskal oheň. Vešla.
On, otočen k ní částečně zády, seděl v křesle u krbu a hleděl tiše do tančících a praskajících plamenů. Čekal až vejde a dojde k němu. Ani v této místnosti neobjevila žádné zrcadlo, ale tady to celkem chápala, byla to jídelna.
"Dobrý večer." Prolomil ticho jako první. Jeho hlas byl hluboký, melodický, mladistvý a hladil ji na duši jako nejjemnější samet.
"Dobrý večer." Oplatila mu tiše pozdrav.
"Ah, promiňte! Otáčím se k Vám zády. Ale snad mi bude odpuštěno, že jsem se poněkud zasnil při pohledu do tančících plamenů." Obrátil k ní s omluvou svou tvář. Erine nebyla schopna slova. Byl ve tvářích poněkud pobledlý, zřejmě po nějaké těžké nemoci. Ale měl tvář tak krásnou, že se obávala, aby znova neomdlela, jak se jí z jeho krásy zatočila hlava. A jeho oči měly ten nejkrásnější odstín zelené, jaký kdy viděla. Ještě jej ani neznala a už si byla jasně vědoma, že tento muž bude významnou postavou jejího života. Usmál se. Byl to nádherný úsměv opatrně odhalující dvě řady dokonale bílých zubů. Erine cítila, že kdyby se jí v tuto chvíli zmocnil, nebránila by se.
To se však nestalo. Namísto toho vstal a dvorně se před ní uklonil. "Měl bych se asi představit. Mé jméno je Ronald. Hrabě Ronald Heese z Goorů, přesněji. Tento zámek je sídlem našeho rodu."
Dvorně se mu poklonila. Nechápala proč, ale působil v ní neklid. "A já jsem…" začala.
"Vím, kdo jste. Znám Vás, Vaše pány rodiče, i celý Váš rod. Oba naše rody již žijí dlouhá léta ve vzájemném souladu na panstvích blízce spolu sousedících. Co přivedlo mladou dámu z rodu Eniar do těchto pustých a nehostinných končin?" Přerušil ji s úsměvem a jemným tlakem své ruky na její pravé rameno ji přiměl posadit se do pohodlného křesla u krbu, z něhož jen před malou chvílí vstal. Podvolila se a usedla. Plameny tančily po obrovských dubových polenech, praskaly a příjemně hřály do jejích bolavých a prokřehlých nohou.
Ronald obešel křeslo, postavil se za jeho opěradlo a svou jemnou, pěstěnou rukou se opatrně dotkl jejích vlasů. Neucukla. Bylo jí příjemné, když na ni mluvil, a zdálo se jí příjemné, když se dotýkal jejích vlasů. Pomalým pohybem dlaně ji pohladil.
Chvíli tam jen tak tiše stál, hladil ji uklidňujícím způsobem po vlasech, obtáčel si dlouhé lokny jejích vlasů okolo štíhlých jemných prstů s bledou kůží a voněl k nim s požitkem, jako by to byly květiny v jeho zahradě.
Pak se vzdálil. Ale jen proto, aby jí z jídelního stolu přinesl kousek pečeného kuřete a pohár s vínem.
"Měla byste něco sníst. A trochu se napít vína. Jste pobledlá a vypadáte unaveně. Ještě abyste tak z toho deště tam venku nastydla a rozstonala se." Doporučil jí a podával jí podnos s pohoštěním. Vypadalo lákavě, ale neměla teď hlad. Aby jej potěšila, kousek si ukousla a trochu se napila vína. Bylo jiné, než jaké pila doma, mělo zvláštní natrpkle sladkou chuť, která jí nebyla nijak nepříjemná. Měla pocit, že v příhodnější době by tohoto vína dokázala vypít i značné množství. A znemožnit se před ním tím, že by se opila a usnula mu v náruči. Ale nějak neměla hlad ani žízeň. Odložila podnos ke svým nohám před krb. Nechtěla jíst, ani pít. Chtěla si povídat. Chtěla být s ním.
"Děkuji. Nemám hlad ani žízeň. Chtěla jsem Vás jen vyhledat a poděkovat vám, než budu muset jít zase dál. A teď už budu muset asi jít, rodiče by o mne mohli už mít strach, neboť se již jistě dozvěděli, co se stalo s mým doprovodem," řekla v rozporu s tím, co říci chtěla.
"Jen se v klidu najezte. Vaši rodiče o vás jistě až takový strach nemají. A kdyby, pošlu ráno sluhu Jana se zprávou, že jste v bezpečí u mne a že přijedete, až se zotavíte z namáhavé, dlouhé, pěší cesty. Jistě to pochopí a nebudou se pak již více obávat o váš život." Konejšil ji Ronald, zdvihl tác a opět jí ho položil na klín.
Uklidnila se tedy, snědla kuře, vypila pohár vína a pak ještě dva další, které jí úslužně nalil ze zlatem zdobeného džbánku. Sám skoro nepil. A pak si přistrčil jednu ze židlí k jejímu křeslu a povídali si až do časného rána.
Když se venku za oknem ukázaly první, nesmělé paprsky nového dne a kdesi v zahradě zakokrhal kohout, Ronald sebou trhl a na zlomek sekundy trochu zkřivil tvář, spěšně se pak omluvil, řekl jí, že musí zařídit, aby se o ni její rodiče přestali bát, vydat služebnictvu denní rozkazy a nakrátko odcestovat za neodkladnou záležitostí, že se může procházet v zahradě a každá místnost v zámku že je jí k dispozici, kromě těch, které jsou zamčené a že se bude těšit, až ji zase večer uvidí. A s lehkým dotekem svých rtů v jejích vlasech ji opustil.