Polibky temnoty...část 2.

1. října 2006 v 14:36 | Judyth |  Povídky
Trávila tedy den po svém. Nejdříve vyšla do zahrady a v kleče na bobku, jak jí to učil jejich starý zahradník Richard, zbavila záhony vonných květin plevele, který je rdousil. Když byla hotova a spokojena, opláchla si ruce a kolena v malém zahradním rybníčku a odběhla do zámku. Vyzkoušela všechny dveře v přízemí a v prvním patře, které našla a prozkoumala zvědavě každou místnost. Většina místností byla prázdná nebo léta nepoužívaná, objevila však i hudební salónek, knihovnu, čítárnu, a skromně zařízený pokojík na konci chodby v prvním patře. Zřejmě pokoj sluhy Jana. Pak seběhla po schodech do podzemních prostor zámku. I zde bylo několik dveří a místností za nimi, čekajících na prozkoumání. Několik z nich byly dlouho nepoužívané pokoje, tři byly skladišti různého harampádí, za jedněmi dveřmi se skrývala kuchyně ve které se hbitě otáčelo šest kuchtíků pod velením statné kuchařky, poslední místnost pak bylo skladiště potravin a surovin pro kuchyni, kde se daly nalézt všechny suroviny na všechna jídla, která měla Erine ráda. Dveře dvou místností nešly otevřít a tak to Erine, poslušná Ronaldových slov, dále nezkoušela. Nakoukla pak do zámecké kaple a v náhlé touze po slově božím se zde krátce pomodlila a zapálila tu na malém, k tomu účelu zbudovaném oltáři, svíčky za mrtvé členy svého doprovodu. V rohu u stěny, kousek za hlavním oltářem, objevila padací dveře, vedoucí zřejmě do rodinné hrobky. Zkusila je nadzdvihnout, ale byly zjevně zamčené, tak to, po několika marných pokusech, vzdala, vědoma si skutečnosti, že Ronaldova slova nejspíš mluvila i o nich. Den jí touto činností velmi rychle uběhl a již tu byl večer a ona v zámecké jídelně netrpělivě očekávala Ronaldův příchod.
Konečně zaslechla jeho téměř neslyšné kroky na chodbě za dveřmi. Rychle se posadila do křesla ke krbu, vzala do ruky knihu, kterou si vybrala v knihovně a předstírala, že ji se zájmem čte.
"Dobrý večer, Erine." Nehlučnými kroky došel až k ní a přes opěradlo křesla jí před podal nádhernou, krvavě rudou růži, s okvětními lístky ještě se lesknoucími krůpějemi podvečerní rosy. Usmála se a přijala ji.
"Dobrý večer, Ronalde. Měl jste dobrou cestu? A dostal se váš vzkaz k mým rodičům?" Přivítala jej a v jejím hlase mohl jasně poznat její radost z jeho přítomnosti. Pohladil ji po tváři. Musela mu být zima, měl ruce studené jako ruce mrtvého.
"Měl jsem dobrou cestu, ale spěchal jsem, abych byl co nejdříve zase s Vámi, Erine." Pozdvihl jemně její ruku a vroucně ji políbil. I jeho rty byly chladné. "Nemusíte se strachovat, Vaši páni rodičové můj vzkaz jistě dostali, postaral jsem se o to osobně." Uklidnil jí.
"Měl by jste si sednou blíž k ohni, Ronalde. Musíte být po té cestě úplně prokřehlý. Máte tak studené ruce." Řekla a hodlala mu uvolnit křeslo. S milým úsměvem ji pravou rukou opět posadil.
"Není třeba. Uvykl jsem již chladu. Mé ruce. Zdají se vám chladné?" Odmítl vlídně její nabídku. "Pojďme se tedy spolu napít vína, možná to rozproudí krev v žilách nás obou." Vzal ze stolu džbánek a dva poháry a poklekl vedle křesla na pravé koleno, aby mok nalil a podal jí jej. Zazvonili o sebe poháry a napili se. A zase si pak povídali. Dlouho do noci, i když ne tak dlouho, jako minulou noc, neboť Erine, unavená celodenní činností a zřejmě i opojnými účinky vína, k ránu usnula v Ronaldově náruči, výskána jím ve vlasech a líbána jeho rty na tvářích.
Ráno se probudila ve svém pokoji. Na stolku u umyvadla s vodou stála nádherná kytice lilií a rudých růží, v jejichž listoví byl ukryt malý lísteček, na němž stálo Ronaldovou rukou:
"Má milá Erine. Je mi to neskonale líto, ale opět musím spěšně opustit tvou milou přítomnost. Buď zatím paní mého panství! Večer se snad opět shledáme." Ronald
Trochu jí to zarmoutilo, ale s nadějí vzhlížela k večeru. Tento den uběhl ještě rychleji. Chvíli seděla v hudebním salonku a snažila se vyloudit z pianina nějaký přijatelný zvuk. Pak trochu pomohla kuchtičkám v kuchyni, ochutnala, co uvařily, a pochválila jejich práci. Potom si v rohu zámecké zahrady chvíli pohrála s mourovatou kočkou, které tu kuchtičky říkaly Minnie, a čtyřmi koťaty. Pak ji přemohl spánek a usnula na lavičce v růžovém loubí. Když se vzbudila, byl již večer a Ronald se nad ní skláněl, líbaje ji na šíji. Maličko se otřásla zimou a Ronald jí navrhl, aby šli raději dovnitř, že by zde mohla nastydnout.
V domě, u teplého krbu, hýčkána jeho něžnýma a zvědavýma rukama, po něm zatoužila tak silně, že se zprvu musela sama před sebou až skoro červenat. I na něm bylo vidět, že po ní zjevně touží. Našli si tedy příhodnější místo v jejím pokoji a té noci si nepovídali, nezbyl na to čas.
K ránu, dříve, než stačil zakokrhat první kohout, dříve, než první paprsek světla dopadl na její lůžko, probudila se, příjemně znavená jejich vzájemnou vášní a zjistila, že dosud sedí na jejím lůžku a pozoruje, jak spí. On nespal. Měl zjevně tolik energie, že nechápala, jak mohl probdít celou noc. Vztáhla k němu chtivě ruce. Sklonil se nad ní a jeho kůže voněla po růžích, liliích a místní úrodné zemi. Jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Ronald ty své pak jemně uvolnil a žhavými polibky zahrnoval její levé ucho, kadeře jejích plavých vlasů, její bradu, a pak se přisál k citlivému místu na jejím štíhlém krku, kde pod jemnou kůží zřetelně vystupovala krční tepna. Pocítila jemné píchnutí v těch místech, jakoby ji jemně píchl nějakým hodně ostrým předmětem. A pak slast. Neskonalou slast a vášeň spalující její nitro a působící jí až mrazení v zádech. Teď už věděla, kdo je ten záhadný muž, po němž tak moc toužila při každém jejich setkání. Nyní jí bylo již všechno jasné.
Ronald se na chvíli odtrhl a vášnivě ji políbil na rty. Byly vlhké. Vášnivě z nich slízala tu vlhkost. Až poté si uvědomila, co ji způsobilo. Krev. Její vlastní, čerstvá, mladá a horká krev, vyburcovaná vášní. Cítila, že by bylo správné se bát a pokusit se uniknout a nalézt někde pomoc. Neměla však pocit nebezpečí, cítila se v jeho náruči bezpečnější než všude jinde. Natáhla opatrně ruce a přitiskla si jeho rty na místo, kde předtím jeho zuby opatrně prokously její tepnu. Chvíli zůstal tak a hladově pil. Pak olízl místo a krev přestala prýštit. Poté vyňal odkudsi z hloubi svého oděvu malý ostrý nůž a než jej stačila zarazit, nařízl si jim místo na hrudi a přitiskl ji k němu. Cosi teplého a tekutého prýštilo z té rány a dotýkalo se to jejích rtů. Mělo to zvláštní, přitažlivou vůni. Opatrně to prozkoumala jazykem. Nechutnalo to špatně. Vzbuzovalo to v ní vášeň líbat jej v těch místech a slízat tu teplou, tekutou věc z jeho prsou. Až když již nezbylo nic, co by mohla lízat a sát, uvědomila si, co se právě stalo.
Dnešní noci pro ni život smrtelných přestane existovat. Dnešní noci se připojí ke svému milovanému Ronaldovi. Dnes nad ránem byla zasvěcena. Ve víru vášně, něhy, rozkoše a touhy. A dnes večer se k němu připojí. Za oknem se ozvalo zakokrhání a první z paprsků slunce se jemně dotkl rámu okna jejího pokoje. Ronald sebou trhl, ale nemusel již se vymlouvat. Věděla vše. A rozuměla mu. Jejich rty se naposledy dlouze spojily ve vášnivém polibku, přísahajícím oběma další a další noci vášní a nová a nová rána stejná jako toto. Když znavena k smrti naposledy ve svém smrtelném životě uléhala zpět na do podušek, aby prospala svůj poslední den a s posledním slunečním paprskem se připojila k bytostem noci, ještě se po celém těle chvěla jejich neskonalou vášní. Tak chutnají polibky temnot. Tak chutná zasvěcení.
***
Povídka od Terryska (povídka publikovaná na www.sanctuary.mysteria.cz )
 

4 lidé ohodnotili tento článek.