Gothic rock od Boba...část 2.

13. března 2007 v 12:13 | Goth Bob Lučan |  Hudba a film
Na sólovou dráhu se vydala i kmenová zpěvačka Christian Death Gitane Demone.
Ale také Rozz Williams si počátkem devadesátých let sestavil novou kapelu se stejným názvem Christian Death, a tak vedle sebe fungovaly dva stejnojmenné tábory, aniž by mezi nimi panovala rivalita. A tehdy Rozz Williams zkomponoval a vyprodukoval fenomenální album 'The Iron Mask' (1992). Poté následovaly dva živáky 'Invocation' a 'Iconologia'(oba rok 1993). Zhruba ve stejné době Williamsův letitý kolega Valor vyvrhl na naši bezvýznamnou planetu Zemi další pecku s názvem 'Sexy Death God' (1994), jež vyniká skladbou Temple of Desire. O dva roky později se Valor přihlásil o slovo až corově industriálně dunícím albem 'Prophecies' (1996), které jasně ukázalo, že se přeorientoval na podstatně tvrdší, psychadeličtější a zároveň odlidštěnější způsob komponování než romanticky laděný Rozz, který jako by se spíše kochal emocionálním vokálem Davida Bowieho a Petera Murphyho. A když se zmiňuji o Rozzim, z jeho strany barikády následovaly další počiny, a to best of 'The Rage of Angels', remixové album 'Death Mix' (1996), kde například znovu spolupracoval i s Evou'O. Za zmínku stojí i památeční disk 'Death club'(DVD+CD), zahrnující materiál z let 1981-1993 a starší koncert z roku 1990 s nepříliš vydařeným zvukem a klasickou stavbou skladeb jako Death Wish, Sleepwalk, Cavity-First Comunion, apod.. Nicméně si i Rozz udržoval svůj Shadow Project. V roce 1998 s ním nahrál své poslední album, aby poté v holywoodských kopcích dobrovolně opustil tento svět. Oběsil se. Asi jeho prohlubující se deprese přiživované heroinem vykonaly své.
V témže roce (1998) vzniklo Valorovo album 'Pornographic Messiah' věnované památce Rozze Williamse. Plné melodických zvratů a nekonformních zvuků, které šperkují děsivý koncept této placky.(Bob/aG)
V roce 2000 vychází zatím poslední album Christian Death, nyní tedy už jen s Valorem, 'Born Again anti Christian'. Při třetí skladbě In Your Eyes ( Ve tvých očích) 'doprovází' Valorovu mužnou deklamaci střídavý šepot a pak vztekle hádavý Maitriin řev. A věřte, že řve opravdu s chutí! Nádherně znepokojivý kontrast. Poté Maitriin hlas tahem ukrajuje z melodií jako ten nůž, o kterém Valor zpívá ( The Knife - Nůž). Ale ke skladbě Peek a Boo snad nenajdu slova: jemné pocinkávání zvonku, jednotvárný ubíjející rytmus, temný plíživě šeptavý mužský vokál rozbíjený v pravidelných intervalech naléhavým příkazem 'PEEK A BOO, I SEE YOU!' a ocitáte se v jiném světě. Tajemném, neprobádaném, který vás vtahuje dovnitř, do své hry na osud. Úžasné, úchvatné, podmanivé, děsivé, drtivé! A hitové! Zkrátka 'deathovský' trhák! Přestože po Peek a Boo vás zasáhla mrtvice, tak snad 'Mrtvý odpusť (Dead Sorry), tuhle skladbu můžeme cítit jako industriální nekrolog. Další chirurgické štychy uzavírá Valor nyní i s Dannim Fielthem opět příkazem PEEK A BOO! Tohle album je prostě bomba!!!
Ve Valorově a Maitriině vokálním projevu cítím jakýsi koncept, který je v albu zakódován v polohách jejich hlasu, a koresponduje až s rodinnou hádkou.
Že by snad psychologická hra s posluchačem?(Bob/Agj)
INTERMEZZO II
'Prophecies' mými slovy
Christian Death, album Prophecies, 1996 (Valor)
Nejdříve bych chtěl všem sdělit, že se nejedná o běžnou kapelu, nýbrž o CHRISTIAN DEATH.
Představte si, že jste sami uprostřed ničeho. Jen nekonečně dlouhá chodba. Nemá ani dveře zpět. Rozjíždí se.-"Whithout"- První rýha do vašich bubínků. Dávíte se osm set metrů pod zemí a do vašeho podvědomí se zařezává mohutná baskytara. Raději si dobrovolně nastupte na palubu, než z vás zbude jen torzo ohlodané na kost. Marně čekáte na nějakou pomoc.-"Is this tree will of God"- Tohle není kytara, ale bruska, která rozřezává zbytek vašich kostí. Tady končí legrace. Člověk si nemůže být ničím jistý, neboť atmosféra Nostradamova alba se mění jak kosti zkřížené do tvaru svatého kříže. Úzkostná nálada alba sklouzává po kardiokřivce. -"Into the Sattworld"- Není problém měnit už tak dost vytížený a nesourodý rytmus. Zásah do vašeho nervového systému. Jednou vás strhne industriální vichřice, abyste se prakticky vzápětí vznášeli na gothických melodiích. Nedělejte si iluze, že se vaše ostatky nebo duše dostanou do biblického Ráje. Nechybí nemelodické struktury skladeb či využití skoro až romantických pasáží. Přitom žádná nadutá pompéznost. Poctivá porce psychedelické core gothiky s výraznou typicky zvonkovou atmosférou, tupými melodiemi podepřenými hutnými kytarami a nadprůměrnými vokály zhýralého vražedného páru. Dosti sofistikovaný vokál dotváří už tak dost zádumčivou náplň tohoto chorobného díla.-"The Black Ones"- Nehnutě ležíte v pokoji plném svatých relikvií a bojíte se odskočit si, neboť si už nejste jisti naprosto ničím! A když se vám podaří usnout, po zjištění, že to byl jen sen, vás probudí bušení srdce. V tuhle chvíli si uvědomujete, že váš psychiatr neměl pravdu. Nebo měl? Ono totiž procitnutí ze sna, ve kterém jste byl jako pacient vězněn na psychiatrické klinice, kde Valor dělal dozorce, není jen tak. Na zsinalé tváři máte studený pot a z vaší přítelkyně, ležící vedle vás, je bledá zombie jménem Maitrii a promlouvá k vám chrámovým hlasem Panny Marie, rozbíjejícím s praskotem štípaných lebek zárodečnou skořápku další dekády 'death rocku' v zemi běsu a umění orálního sexu. -"Black Empire"- Smuteční déšť štípe v očích. Totální paranoia udělala své. Vnímáte zde snad i vlivy dekadentních básníků ze země Eiffelova monstra. Ani po více než deseti letech neztrácí tohle nepozemské embryo svůj bezcharakterní cejch kremačních pecí. Pokud mi nevěříte, zkuste zase v klidu usnout, ale přátelé, další probuzení už nebude! Jedině, že byste procitli v náručí samotného pekla a měli na prsou do krve vyškrábané jedno slovo. Prophecies! Svým novým strachem živíte tu stvůru, která si říká Christian Death. Zkrvavený anděl nese na svých bedrech křesťanskou smrt. Nic si z toho nedělejte. Právě vás navštívila zubatá. (Bob/ag)
Dobrou noc, děti!(Autor textu:Bob Lučan)
Nevím přesně, kdo tyhle řádky bude číst, ale snad mně stoupenci gothického rocku prominou, že připomenu něco z historie a z archívů tohoto aristokratického stylu. Ale dle mého názoru už dnes jen stěží někdo překoná nadprůměrná alba Sisters of Mercy 'First and last and always' (1985), 'Floodland' (1987) či 'Vision Thing' (1990). Škoda jen, že tyhle desky byly jediné, co Andrew Eldritch natočil mimo různé výběry nebo projekty. V roce 1986 vytvořil, v touze pomstít se svým krajanům The Mission, za pouhou jednu noc projekt 'Sisterhood' nebo o deset let později bezduchý projekt 'SSV', kterým se chtěl pan Eldritch pro změnu 'revanšovat' vydavatelské firmě za to, že ho obrala o peníze. Skalní fanoušci tak netrpělivě čekají již sedmnáct let na nový materiál od Sisters. Faktem zůstává, že po tak dlouhé době už se absence nových alb vymyká i jakési eldritchovské image, k níž už třicet let neodmyslitelně patří jeho tmavé brýle. Ovšem jedním z důvodů tohoto dlouhodobého odmlčení může být i fakt, že natočení nového počinu Sisters of Mercy obnáší zodpovědnost funkce gotického otce, což už by dnes v případě neúspěchu Sestřiček pro něj mohlo znamenat ohrožení. Takto si jeho Sestřičky alespoň zachovají statut kultovní kapely. Jiným důvodem může být i znechucení ze současné komercializace samotného označení 'gothic rock'. Ale občas nás aspoň potěší živým vystoupením. Sám jsem měl možnost je několikrát vidět. Je potřeba ještě zdůraznit, že tohle jsou jen letmé informace pro méně znalé.
Podobně je tomu s mými oblíbenci Bauhaus a s jejich alby 'In the Field' (1980), 'Mask' (1981),'Burning from the Inside' (1983) a další.
Moje předchozí delší odbočka směrem ke Christian Death jen poukazuje na to, jak si podobných gothic rockových legend považuji, což platí i pro Fields of the Nephilim, partu westernově oděných chlapíků s honáckým předákem Carl McCoyem, kteří byli vždy oblečeni do dlouhých kožených kabátů s klobouky pokrytými prachem staletí a vraženými hluboko do čela. V jejich neproniknutelných výrazech se odrážel pohled kletby osudu, který se, stejně jako jejich hudba, nedá vyjádřit vhodnými slovy. Nikdy nezapomenu na den, když jsem v roce 1988 vložil do přehrávače tenkrát ještě MC kazetu zakoupenou na ilegální burze a z přístroje se začaly linout první tóny skladby Love under Will z přelomového alba The Nephilim (1988), kterou odstartovaly gregoriánské chorály evokující atmosféru dnes již historického snímku Jméno růže. Ta dojemná tíseň, co na mě padla už při westernovém vstupu Intro The Harmonica (Tenkrát na Západě) z debutového alba Dawnrazor (1987), tu byla zas.
K dovršení téhle etapy přispělo do jakési pomyslné trilogie pinkfloydovsky rozmáchlé album 'Elysium'(1990), při kterém naděje umírá první. Následovaly živáky 'Earth in Inferno'(1991), či best of 'Revelation'(1993). Poté se Fields načas odloučili. Carl McCoy přišel v roce 1996 s novým názvem The Nefilim, aby zde odstartoval apokalyptickou démonickou placku 'Zoon'(1996). Přičemž zbylí členové působili s novým zpěvákem v kapele Rubicon, aby se postupně po vzájemné dohodě domluvili na znovuobnovení Fields of the Nephilim. V roce 2002 vydávají album 'Fallen', které se nese, až na novou verzi skladby Trees come Down, v duchu skladby Zoon. Tedy gothické industriální peklo. Věřím, že se najdou takoví, co namítnou cosi o vyklouznutí ze škatulky gothic rocku. Já si to ovšem nemyslím, jelikož to byli právě oni, kdo spolu s dalšími kapelami vytvářeli tenhle styl. Dobrým, nebo spíše špatným příkladem byla i recenze v časopise Spark na zatím poslední řadovku 'The Mourning Sun'(2005), která pro mne byla comebackem roku 2005! Dokonale promyšlené dílo plné závratných emocí a skvělého zvuku. O Carl McCoyově hlasu je myslím zbytečné hovořit.
Proboha, jak mohou takoví lidé uhnout z cesty gothic rocku, když oni sami jsou gothic rock! (Bob/Ag)
Vzhledem k tomu, že gothic rock poslouchám a průběžně studuji už dvacet let, tak bych rád případným čtenářům sdělil, že ho pořád stejně miluji. Dokonce i název pro tento styl. Přestože pro někoho může být už i tento termín zastaralý, mně se líbí stále. Proto nemám rád, když do toho fušují nějaké -náctileté slečny, co slyšely nanejvýš Cradle of Filth a o počátcích například Fields of the Nephilim nemají ani potuchy a myslí si, že když se oblečou do černých hadrů, jsou goth! Ačkoliv…!
Černá kůže, latex, volánky, satén, krajky, stříbro, i za soumraku černé brýle á la Eldritch ke gothice patří. Ale není to samozřejmě zákon. Pravý gothik si může dát třeba sportovní dres a pořád gothikem zůstává. Jako A. Eldritch, který tímto oblečením publiku vyrazil dech. Já jsem gothik, protože tak cítím, tvořím, žiju. Mám svůj svět, do kterého smí jen zasvěcení, svět vzdálený uspěchané realitě, svět mysticismu, romantismu, rozervanosti, hlubokých citů, záhadné temnoty, strachu ze života i ze smrti, ale i naděje, lásky a krve, černé a bílé, něhy i zla.
Mám rád gothiku i s celou její kýčovitostí. Pro mě je gothic rock srdeční záležitostí už od počátku. Zrovna tak jsem kdysi napsal recenzi na album 'Metropolis' od XIII.století, která vyšla na internetových stránkách. To se mi vždy líbilo hudebně i ideově, protože už odmala jsem měl rád upírské historie, drákulovskou tématiku, tajuplnou Transylvánii. Z monotónnosti vampýrských textů jsem již částečně vystřízlivěl. Poukázal bych na to, že ke gothickému rocku patří i živá vystoupení, kterých je, ke škodě všech fanoušků, v naší zemi opravdu poskrovnu. Mnohem lépe jsou na tom naši polští i němečtí sousedé.
Charles Baudelaire, "prokletý básník", dnes bychom ho označili spíše jako nekonvenčního, byl pro mnohé gothické soubory, jmenujme alespoň XIII. století a jejich píseň Květy zla z alba 'Nosferatu'(1995), inspirací.. A protože ďábel je vždy dobré téma, inspiroval mnohé. Mezi malíři jej snad nejoriginálněji pojal Hieronymus Bosch a ten pak inspiroval k napsání textu Petra Štěpána.
Ve španělském Pradu visí triptych Hieronyma Bosche, jmenuje se zcela nevinně. Vůz sena. Jenže ten obyčejný vůz sena je alegorií na lidskou chamtivost. Kolem tohoto ústředního motivu se pak v kontextu s vlámským příslovím "Svět je vůz sena, ze kterého si každý urve, co může" odvíjí hrůzostrašný průvod nejrůznějších kreatur, démonických figur fantaskních podob a všechna ta zkaženost lidstva směřuje k jedinému cíli. Do Pekla! Věčné zatracení, zkáza a zmar. I církev zde utrží svou dávku kritiky, když si tlustý mnich, který se ukrývá před zraky ostatních, ukrádá seno potřebným. Jak mrzký čin, jak sobecké! A jak lidské! Hieronymův triptych, přecházející tématicky od Ráje, kde byl spáchán prvotní hřích, přes ústřední motiv lidské chamtivosti symbolizované vozem se senem, až k Peklu, ve mně evokuje některé skladby gothic rocku. Najdete v nich lásku i něhu, bolest i krutost. Ale také opovržení křesťanstvím. Jeho dvojí falešnou morálkou. Zase jsem u Christian Death, který je pro mě zdrojem nejrůznějších představ a studnicí inspirací. Překrásné rouhání jejich scénické hudby. Hudby, která, jako Boschův obraz, působí tak autenticky, jako má láska k téhle symbolické kapele. U mne Boschova originalita v malbě koresponduje s originalitou, experimentátorstvím a novátorstvím v tvorbě Christian Death, hudebně i tématicky. Tytéž pocity mám i při poslechu tvorby Christian Death. Gothic rock je určen pro rozervané romantiky. Kdyby žil Mácha, určitě by poslouchal gothic rock. Christian Death je životní styl, životní filozofie, sladkobolná symfonie křehce morbidních tónů.(Bob/agj)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.