Vaše tvorba 6

27. května 2007 v 1:21 | Judyth |  Vaše tvorba
A zde další zveřejňuji vaši další tvorbu... Pokud budete chtít něco zveřejnit, zašlete mi to na e-mail karpamagic@centrum.cz a až se mi nashromáždí množství na to, aby byl další článek, uveřejním to zde.
Vaše Judyth
Désespoir
Opuštěný, lidí se straním
Jejich tváře nechci zhlédnout
Přec den za dnem vidím
Svoji snahu blednout.
Dav obstoupil mě neúprosný
Jejich oči svítí tmou
Nevidí však jak bezmocný
Tápu temnotou.
Křičím ve dne, křičím v noci
Jejich uši neslyší
Což je dobře neb by chtěli
Navěky mě utišit.
***
Jour et nuit
Ledové objetí máš
A tváře tolik bledé
Navštěvuješ mě ve snách
A někdy taky ve dne.
Nikdy mě nepolíbíš
Ač po tom velmi toužím
Jen kolem mě chodíš
Já v zoufalství se hroužím
Doufám jen že přijdeš brzy
A zbavíš mě mých strastí
Co svírají mě ve dne v noci
A nepřejí mi spaní
Tak obejmi mě, dej rety své
Na mé, ať věčnost okusím
Pak odejdeme do tvé říše
Tento svět navždy opustím.
AUTOR: Jaroslav Dolezel
Sníh zastavil moje srdce...
Velký smutek se šíří všude kolem. Nic, než jen prázdná atmosféra, kterou zaplňuje nešťastná událost. Všichni kolem, ale nikdo, nikdo mě nevnímá. Všichni se utápějí ve své bolesti, někteří i společně. Ale, kdo by si asi tak vzpoměl na mě?!

Nedokážu tam být. Vyjdu ven, oblečná pouze v lehkém kabátě, který mi sahá sohva po kolena. Douhé, černé kalhoty ladí k jeho temné barvě. Pomalu odcházím pryč, do temné noci. Všude je sníh, malé závěje, které mi sahají sotva po kotníky. Je mi jedno, že budu mít promáčené boty.

Jdu, pomalu utíkám, až se nakonec přejdu do běhu, který nemá konce. U lesa se pomalu, neochotně zastavím a padnu do sněhu. Jenom tak ležím a stříbrné slzy kapou po tváři a rozpíjí se do vloček sněhu. Na obloze není jediná hvězda, ale úplněk v plné kráse se nezapře. Obloha není příliš tmavá. Ležím a sleduji mraky, které pomalu plují oblohou. Po chvíli ze začnou z nebe snášet drobné vločky. Pomalu a tiše dosedají na zem. Vždy, když mi dopadnou na tvář sebou cuknu, neboť jejich chlad studí více, než můj smutek. Pomalu už necítím tělo. Je nehybné a já už s ním ani hýbat nechci.

Je mi zima a nejraději bych vstala. Dala bych si horký čaj. Pomalu se mi klíží oči. Cítím, jak mým tělem proudí horká krev, která se pomalu ochlazuje. Moje tělo chladne a ani nevnímá studený vítr, který ošlehává tvář. Naposledy jsem se podívala na měsíc. Poletím do nebe, až tam, kde vesmír končí a začíná jíný svět. Tam není smutek ani láska. Jen prázdné stíny se míhají v krásné přírodě. Odcházím do Země neumírajících. Jejich břehy vidím z bílé loďky zřetelně. Pomalu vystoupím a navždy se rozloučím. Loďka se vrátí zpět, ale prázdná. Sbohem.....
AUTORKA: Anistia
AUTORKA: Lady Rovena
Ležím v rakvi ani nedýchám jen krev a slzy polykám
Je tu tma jako v noci, smrt mě už má ve své moci
Vzpomínám na tebe jak si byla krásná a teď svíce života zhasla

Ležím a nic nevnímám, na věčné časy se odebírám
Má duše už je někde v oblacích a tělo stále krvácí
Duše říká že v nebi je krásně a já jdu za světlem svítícím jasně
AUTORKA: KoTy
Anděl smrti
"Teď už ti nikdo nepomůže," vyšlo z temných rtů. Oči toho stvoření, temné jako nejčernější noc a chladné jako led, se na mne upírají a, ach bože, spalují mou duši! Vítr si pohrává s havraními vlasy a roztrhanými šaty. Ta hrůza! Proč se nemohu pohnout?! Postava po mě natahuje ruku, ale strachem nejsem schopen ničeho. Ledové prsty pevně tisknou mou ruku, ten chlad se šíří po celém těle. Najednou postava začína jakousi silou měnit světlo v tmu, život ve smrt. Začínam se propadat do temnoty, život mne opouští.
**********
Otevřu oči. Ležím v pokoji na posteli. Vše je jak má být. Žádná postava tu není. Byla to jen noční můra. Ježíši, ale tak živá! Cítím, jak mi po tváři stékají pramínky ledového potu. Vstanu a jdu se opláchnout. Poté, jako vždy, se kouknu do zrcadla. Cože?! Bílý pramen vlasů v osmnácti? To není možné! To nemůže být pravda. Pořádně si ještě propláchnu oči, ale pramen je bohužel skutečný. V tu chvíli mi začal zvonit budík ve vedlejším pokoji. Zamáčknu ho, obléknu se a jdu dolů na snídani. Naštěstí matka ještě spí. Opravdu nestojím o to, aby se vyptávala, co se mi stalo s vlasy. Do školy si beru kšilt.
Zkurvená matikářka! Proč jí ksakru vadí kšiltovky na hlavě! Super, pramen se mi ukrýt nepodařilo. Aspoň, že zabrala výmluva na pokus s barvou. Konečně ta hodina skončila. V tu mi někdo klepe na rameno, se tedy otočím. Za mno je kámoš Deny s vystrašeným pohledem.
"Michaeli, odkdy ses dal k nějaké sektě?"
"Cože? Co to plácáš?"
"Tak jak mi vysvětlíš to tetování vzadu na krku?"
"Jaký tetování? Nejseš náhodou sjetej?"
"Tak se koukni, vole."
A podává mi dvě zrcátka, pravděpodobně "vypůjčená" od třídních primadon. V odrazu na krku se vyjímá pentagram, ale když se ho snažím pořádně prohlédnout, začne z něj zničeho nic téct krev. Cítím, jak mi teplé pramínky krve stékají po páteři. Vždyť už nespím! To nemůže být skutečné! S rukou na krku vyběhnu z auly na záchody. Zde se všelijak natáčím v zrcadle, ale po krvi ani pamítky. Zešílel jsem snad? Opláchnu si obličej, ať se proberu. Vzhlédnu. Srdce se mi hrůzou zastavilo.Ze zrcadla na mne shlíží ta postava ze sna! "Néé!" zařvu a jako šílený běím pryč. Pryč ze školy, pryč ode všech, pryč od temné postavy.
Bože! Kde jsem? Ve městě přece není les. A už vůbec ne tak temný a tichý. Proč mám z toho lesa zlý pocit? Proč je tu takové ticho? Kde jsou ptáci? Proč tu není ani vánek? Slyším, jak za mnou praskal větvička. Otočím se po zvuku. Tělem mi proběhl neskutečná mráz, všeho se zmocnila temnota.
Otevřu oči. Nevím, kde jsem, hlava mi třeští. Všude je tma. Jak si oči postupně přivykají tmě, rozeznávám obrysy stromů. Na obloze září hvězdy jako diamanty. Je zima. Pomalu vstávám. Ta hlava mi snad bouchne! Snažím se získat rovnováhu a najít cestu zpět. "Michaeli", ozve se tichý hlas, který je přitom všude. Z toho hlasu mi vstávají vlasy hrůzou a po zádech běhá mráz. "Michaeli!" Začnu bezhlavě utíkat, stromy se mi snad staví na odpor a šlehají mne svými větvemi do obličeje. "Neutečeš Michaeli!" Zase ten hlas. V tom les skončil a ocitl jsem se na mýtině. Vzhlédnu. Takhle jsem ještě hvězdy zářit neviděl. Zastavím se, protože jsem jimi naprosto učarován. "Michaeli" Hvězdy zastřela černá křídla a z nebe se snesla temná okřídlená postava. Zvedl se studený vítr, který si pohrává s havraními vlasy. Do obličeje nevidím, protože postava má hlavu skloněnou. Složí křídla a vítr trochu ustane. Vše kromě vlasů je na "tom" splihlé, roztrhané šaty, ruce. Nedokážu se pohnout, musím pozorovat bytost, kterou musím litovat i bát se jí.
"Michaeli, dnes zemřeš. Zemřeš rukou Anděla. Anděla Smrti. Padlého Anděla!"
Ten hlas patří té bytosti! Dořekla to a pozdvihla hlavu.
"Ach bože, pomož mi!"vypravím ze sebe. To je on, Anděl Smrti. Anděl z mého snu. Ochromen, zírám do očí mé smrti. Neuniknu, on mě dostane kdykoli. Cítím, jak z pentagramu na krku stéká krev.
"Teď už ti nikdo nepomůže!" vyšlo z temných rtů. Z bledého obličeje mě pozorují oči, temné, hluboké, smutné, ale přitom chladné a nelítosné oči. Ty oči, spalují mno duši, stejně jako ve snu, ale teď to je skutečné. Zmocňuje se mne panika, ale přitom nemohu nic dělat. Hrůza mi prostupuje celám tělem a ovládá ho. Anděl po mě natahuje ruku. Kostnaté, ledové prsty pevně tisknou zápěstí, ten chlad se šíří po celém těle. Anděl rozprostírá svá křídla nade mnou. Jejich silou mění světlo hvězd v naprostou temnotu, život ve smrt. propadám se do černoty. To je konec. Padám, cítím pořád Andělovi prsty na zápěstí. Jsem bezmocný, vím, že až dopadnu, zemřu. Náraz, bolest projela tělem a pak, pak už nic...
AUTORKA: Ester
AUTORKA: JOhanka.1412
Čiernovláska
Bol večer a ona stála v sprche. Dlhé čierne vlasy jej splývali na chrbát a po tele jej stekali kvapôčky vody. Namočila si vlasy, tvár a len tak nechala na seba liať prúd vody. Po dlhej dobe sa odhodlala vziať si mydlo a rozotierala si ho po tele. Na rukách mala penu a na bruchu sa jej tvorili voňavé mydlové bublinky. Bola smutná a sklamaná a preto chcela zostať v sprche čo najdlhšie. Dnes bola pripravená prežiť úžasný večer, no všetko sa náhle zmenilo. Priateľ zrušil ich stretnutie a týmto rozhodnutím v nej zahubil všetku vášeň a vzrušenie, ktoré pociťovala, keď si spomenula na večer. Po tvári jej stekali slzy, ktoré sa miešali s vodou. Rukami si prešla po tvári, krku a zaklonila hlavu. V tom ju zozadu niekto chytil okolo pásu. Bol to je priateľ. Ona sa otočila, no ďalej stála pod vodou a nemala odvahu pohnúť sa. Jeho pohľad bol taký nežný, že strach, ktorý mala ju rýchlo opustil. On sa usmial a nežne ju objal. Obaja stáli pod prúdom vody a preukazovali si vzájomnú lásku. Začala mu pomaly rozopínať košeľu a on prešiel na jej krk. Perami skúmal jej rameno a rukou ju hladkal po bruchu. Bola šťastná, konečne znova šťastná. On mal na sebe iba spodné prádlo. Rukou prešiel nižšie a ona zastonala. Vlastnil ju celú. Zaklonila hlavu a on bozkami prechádzal po jej kľúčnej kosti. Bola vzrušená a jej pokojné vzdychy naznačovali, že všetko je v najlepšom poriadku. Chytil ju pevnejšie, pretože cítil, ako sa mu celá odovzdala. Bola na vrchole blaha, keď splynuli v jedno telo. Jej tiché stonanie prerušovali jeho hlboké vzdychy. Vedela, že ho miluje a že on miluje ju. V jeho náruči sa cítila príjemne a nechcela aby sa to všetko skončilo. Akoby jej čítal myšlienky, vzal ju do náruče a odniesol do spálne. Jemne ju položil na posteľ a zadíval sa jej do očí. Zavrela ich otočila hlavu. Pobozkal ju na krk a jazykom schádzal na hruď. Bozkával ju na brucho a rukami ju hladkal po bokoch. Vedela čo príde a nevedela sa dočkať tej slasti. Z brucha schádzal nižšie a keď ju prvý raz pobozkal nedokázala sa ubrániť vzdychom a stonaniu. Tešilo ho, že ju priviedol k ďalšej extáze. Bol čas na to aby dosiahla to, po čom tak úporne túžila. Zapojil do hry svoj jazyk a ona sa začala triasť. Celé telo mala v kŕči a nechcela aby bolo po tom. Na bruchu a na rukách mala zimomriavky a panvou sa prisunula bližšie k nemu. Chýbal už len kúsok a ona dosiahla svoj vrchol. Posledný raz zastonala a ostala nehybne ležať na posteli. On nechápal čo sa stalo. Potriasol s ňou, no nepohla sa. Ležala tam s otvorenými očami, líca mala stále červené, no nehýbala sa. Nikdy v živote nezažila nič také úžasné a preto to bolo aj to posledné, čo prežila. Bola mŕtva.
AUTORKA: Andrea "Andy"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.